RECENZE
MUSE
The Resistance
WARNER MUSIC – 54:16
indie rock UK
Rok: 2009
MUSE hrají kultivovaný kytarový rock s popovými ambicemi, který svou přirozenou inteligencí posluchače doslova vybízí k rozvíjení jeho vlastní kreativity a míry tolerance a je na hony vzdálen současné tuctové komerční produkci. Jejich nové album „The Resistence“ je svým způsobem velmi pompézní a okázalá deska, která ale nikdy nepřestupuje jemnou hranici dobrého vkusu a obsahuje značné kouzlo osobnosti, což je věc v tomto žánru naprosto nevídaná. Aranžmá většiny skladeb jsou velmi rozmanitá, košatá a členitá, do detailu vybroušená, se spoustou různých nástrojů, takže MUSE často zní, jako nějaké velké instrumentální těleso a ne jako tříčlenná rocková kapela a jsem docela zvědavý, jak to budou zvládat hrát na živo. Navíc zde MUSE zcela nepokrytě vykradli koho mohli, ale dělají to evidentně zcela záměrně a s takovou nenucenou samozřejmostí, že vám prostě nezbývá, než nad tím jen nevěřícně kroutit hlavou. Už základní klávesový motiv úvodní skladby „Uprising“ je zcela totožný s „párplovským“ „Demon´s Eye“ a nic na tom nemění fakt, že se skladba už potom odvíjí zcela odlišně. V následující „Resistence“ zaznamenáte vliv elektro popových ERASURE, v „Guiding Light“ zase použili základní rytmus hitu „Vienna“ od ULTRAVOX, ve šlapající rockové vypalovačce pro změnu zní jako BLACK REBEL MORCYCLE CLUB a ve zbývajících skladbách zase jako klon RADIOHEAD. Naprosto nejbizardnější je ale zcela bezostyšné kopírování QUEEN, které je zpočátku pouze naznačeno, ale v epické skladbě „United States Of Eurasia“ to propuklo naplno. Naprosto identické skladatelské postupy, včetně rytmů, harmonií, kytarových nástupů společně s doprovodnými sbory, barva kytary atd. atd., zkrátka QUEEN se vším všudy jako když vyšije, ale přesto všechno to nelze považovat za plagiát, to si jen MUSE od QUEEN vypůjčili jejich způsob práce a naložili s ním po svém. Mě osobně prosté kopírování vždy vcelku spolehlivě otráví, ale v tomto případě je to něco tak okatě neomaleného, až svatokrádežného a přitom nesmírně zábavného a svěžího, že musím přiznat, že mé nadšení pro tuto desku neustále roste. MUSE v sobě totiž objevili něco z bombastické pompéznosti QUEEN a ať už je to jakkoliv, to co u QUEEN měla na starosti celá kapela v čele s vůdčím tandemem Brian May a Freddie Mercury, u MUSE to zvládá jediný člověk a tím je zpěvák, kytarista, programátor, hráč na klávesy a syntezátory Matthew Bellamy, který celé album nejenom napsal, ale-i aranžoval. Navíc je naprosto fenomenálním zpěvákem, který v sobě spojuje to nejlepší z Freddie Mercuryho a Thoma Yorka (viz. jeho nadpozemsky krásný zpěv v „Exogenesis: Symphony Part 1“) a kdyby po něm QUEEN sáhli místo podle mě zcela nevhodného Paula Rodgerse, měli by na další dvě dekády vystaráno. Otázkou ovšem je, jestli by o to Matthew vůbec stál. Tak jo. Závěr alba tvoří skoro filmová hudba s doširoka rozmáchlými smyčci a decentním klavírem, která ale nějakým zázrakem nezní sentimentálně, ba ani samolibě. Musím se přiznat, že mě ta deska čím dál víc fascinuje, MUSE si tady rozhodně na nic nehrají, nic neskrývají a jejich hudba z desky tryská, jako pramen čisté pramenité vody na pusté poušti. Podle mě jsou MUSE jednou z nejtalentovanějších kytarových kapel současnosti.
