RECENZE
P.O.D.
Testify
ATLANTIC
Styl: nu metal Stát: USA
Rok: 2006
Odpověď na otázku "jak přežít úspěch" není rozhodně jednoduchá. V minulosti by jste našli celou řadu rockových a ještě více popových umělců, kteří svůj hvězdný vzestup nezvládli, jak umělecky tak bohužel občas i lidsky. Nad P.O.D. se stále vznáší přízrak úspěchu jejich alba „Satellite“ z roku 2001 a oni dělají co mohou, aby je ta příšera nakonec nedostala. Jeho následovník „Payble on Death“ z roku 2003 byl až příliš okatou kopií a tak jsem byl opravdu zvědav, jak s tím „prokletým“ dědictvím naloží P.O.D. tentokrát. Bohužel musím říci, že tak jako vždycky. „Testify“ se opět odehrává podle osvědčeného scénáře a stejné postupy jež se tak osvědčily na „Satellite“ najdete v bezmála totožné podobě i zde. Producent Glen Ballard dělal v minulosti takové „těžké váhy“ popového nebe, jakými jsou např. Alanis Morisette, Michael Jackson, Paula Abdul, Wilson Philips apod., z čehož je myslím zřetelně patrné, kam mají současní P.O.D. namířeno. Úvodní otvírák „Roots In Stereo“ se nese v poklidném středním tempu a připomíná mi trochu pohodovější BAD BRAINS. Pěkné melodické chorusy, rapový způsob „odříkávání“ textu, kytarové hřmění neškodně bublající kdesi v podpalubí, umírněná rytmika…, zkrátka pohodička. Následující „Lights Out“ je o poznání dravější, kytary jsou hlasitější a vokály expresivnější, ale jinak zůstalo vše tak jak bylo. „If You Could See Me Now“ neskrývá své hitové ambice, je jistě nejmelodičtějším kouskem na albu a obratně balancuje na tenké hraně mezi rockem a popem. Pilotní singl "Goodbye For Now" je typicky bezpohlavní nu metalová odrhovačka plná otravných klišé, kterou by mohl hrát kdokoliv. V „On The Grind“ se ke slovu dostane trochu temnější hip-hop, jenž je konfrontován s velmi melodickým chorusem a tipnul bych si, že právě na této skladbě se podíleli avizovaní gangsta rapeři BOO-YAA T.R.I.B.E. (mám k dispozici pouze advance kazetu bez bookletu). Jak už se stalo dobrým zvykem, na albu P.O.D. nemůže chybět ani příjemně rozhoupané reggae a tak si při „Strength Of My Life“ můžete zavzpomínat na Boba Marleye. Asi nejdravějším kouskem je pak následující „Say Hello“, která díky téměř punkové energii, virulentní kytaře a svižně odsypávající rytmice s sebou konečně přinese trochu vzrušení. Jak se dalo očekávat, je „Testify“ dosud nejmelodičtější deskou P.O.D., kde jsou tvrdší kousky v menšině, přesto mám dojem, že jsou zde P.O.D. přece jen o něco přesvědčivější, než minule. Nelze jim upřít hráčskou suverenitu a jistou míru skladatelské invence, jejich hispánská krev má v sobě přirozenou náklonnost k melodiím a výrazně rytmickým prvkům, což dohromady tvoří příjemně se poslouchající koktejl. Ale znáte to. I ten nejchutnější nápoj se vám zprotiví, když ho občas neproložíte něčím říznějším. Vypadá to, že se P.O.D. ani nepokouší o nějakou změnu a že jediné co chtějí, je co možná nejdéle opakovat pořád dokola osvědčené postupy, dokud to bude chtít někdo poslouchat. Album vychází současně i ve speciální limitované edici, jako vázaná kniha i s 24 stránkovým bookletem.
