RECENZE
PEARL JAM
Pearl Jam
SONY/BMG 49:44
Styl: rock Stát: USA
Rok vydání: 2006
Ah, jaká to úleva. PEARL JAM se na novém albu konečně zbavili těch svých otravně afektovaných a rádoby uměleckých vrtochů a soustředili se zase na to, co jim vždycky šlo nejlépe. Na přímý, šlapající a charismatický rock s texty, které jsou o něčem. První polovinu desky tak tvoří svižné a energické rockové písničky s přitažlivými melodiemi, do kterých se opět vrátil pocit naléhavosti z jejich počátků. Druhá polovina desky je pak už o něco klidnější, což ale naštěstí automaticky neznamená, že je i nudnější a méně důrazná. Každý z členů se tentokrát na novém albu podílel i autorsky, čímž jednoznačně získalo na větší hudební pestrosti. Texty si jako obvykle vzal na starost Eddie Vedder a oproti ztrápenému zkoumání vlastního nitra z počátků dnes poskytuje poněkud dospělejší pohled na svět. Album produkoval osvědčený Adam Kasper, který mu vtisknul jednotný „ksicht“ a stejně jako na předchozím „Riot Act“ prokázal velký cit pro to, co tahle kapela opravdu potřebuje. Na desce opět hostuje charismatický klávesák Boom Kaspar, jehož hammondky si v celkovém zvuku PEARL JAM již zdá se našly své pevné místo, což kapele také jen prospělo. První dvě skladby „Life Wasted a World Wide Suicide“ vás svým svižným tempem a rozhodným rockovým výrazem donutí spokojeně si poklepávat nožkou do rytmu a nic na tom nezmění ani následující „Comatose“, za jejíž úvodní riff by se nemusel stydět ani Angus Young z AC/DC, oproti kterým jsou ovšem PEARL JAM přece jen o trochu rafinovanější a méně jednoznační. Změna přichází až s lyrickou písní „Parachutes“, v níž mi PEARL JAM v některých momentech svou nenucenou a ležérní elegancí připomínají fenomenální BEATLES. Velmi podařená je i hudební miniatura „Wasted Reprise“, kde zní Boomovi hammondky spíš jako harmonium a navozují tak téměř pastorální atmosféru. „Come Back“ je v podstatě blues, aniž by ovšem PEARL JAM k jeho zahrání použili obvyklá stylová klišé a v následné „Inside Job“ mi kytarový úvod zase trochu připomněl kytarová kouzla Neila Younga. V posledních pár letech jsem měl intenzivní pocit, že se PEARL JAM tak trochu ztratili sami v sobě a jejich další umělecké směřování se mi zdálo velmi nejasné. Ale už předchozí album „Riot Act“ naznačilo jisté zlepšení, které aktuální deska doufejme s definitivní platností potvrzuje. Myslete si o tom co chcete, ale pro mě je „Pearl Jam“ jejich nejlepším albem od dob „Vitalogy“.
