RECENZE
PEARL JAM
Lightning Bolt
MONKEYWRENCH – 47:12
rock USA
Rok: 2013
S PEARL JAM je to v posledním čase tak nějak pořád stejné. Vydají desku, na které jsou dvě nebo tři skladby opravdu dobré a zbytek už jen průměrný...a nebo i hůř. Jenže jim to vždycky projde, protože to jsou prostě PEARL JAM. Musím říct, že pokud už dostanu chuť si je pustit, sáhnu spíš po raných nahrávkách, než po těch aktuálních a s novinkou to bude asi dost podobné. Jubilejní desáté studiové album začíná svižně třemi skladbami, o kterých sami členové mluví jako o punku, ale na to zapomeňte, s tímto žánrem to opravdu nemá co dělat, snad jedině rychlejší tempo svádí k tomuto přirovnání. Druhý singl z desky „Sirens“ je uvolněná balada s rockovým podtextem, která však bohužel nemá ani kouzlo, ani charisma, to už mě víc zaujala „Yellow Moon“ kterou najdete ke konci desky. Vedder zpívá dobře, kapela šlape, zvuk je parádní, skladby jsou dobře vymyšlené a suverénně zahrané...ale mě se to vůbec netýká. Ta deska se po mě sveze jak kapky deště po goretexové bundě, pod níž se žádná vlhkost zvenčí nedostane. PEARL JAM ví o rock and rollu hodně, vědí co funguje a jak se mají chovat ve studiu a věřím, že společná chemie kapely taky ještě nezmizela. Ale skladatelský potenciál už není jako na začátku a jejich skladby nemají tu sílu jako kdysi. Na „Lightning Bolt“ nenacházím nic, co by mě skutečně zaujalo a přinutilo poslouchat. Je to jen kvalitní kulisa, kterou vnímáte spíš podprahově a jaksi mimoděk. Důvěrně známé postupy a hráčská technika je něco, co možná někteří fanoušci vítají, ale pro mě je to jen ztráta času. Je to podobné, jako lidi co roky jezdí na dovolenou pořád na stejné místo. Nic proti tomu když jim to tak vyhovuje, ale mě by to zabilo. Z PEARL JAM mám podobný pocit. Už mě nepřekvapují tak jako kdysi, už se mnou necloumají emoce, tak jako když jsem poslouchal „Jeremy“... přijde mi, že už vlastně všechno řekli a že jsou už mrtví, jen o tom sami ještě neví. Ale moc rád bych se mýlil.
