Rock Block - rockový hudební server

RECENZE


RED HOT CHILI PEPPERS
Stadium Arcadium
WARNER BROS 62:39/59:59
Styl: rock Stát: USA

Rok vydání: 2006


Jedna z nejpopulárnějších rockových formací současnosti přichází z novinkovým 2cd, na němž má první deska podtitul „Jupiter“ a druhá „Mars“. Díky tomu by se dalo předpokládat, že ta první bude spíše pocitová a druhá pak energičtější, ale skutečnost je taková, že se obě alba od sebe nijak zvlášť neodlišují a to ani po textové stránce, takže mi důvod zmíněného planetárního rozčlenění zůstal utajen. Cd s podtitulem Jupiter nicméně otvírá první singl z desky „Dani California“, který je typickou ukázkou aktuálních schopností kapely a také názorným příkladem toho, proč jsou RHCHP v současnosti tak populární. Zdánlivě jednoduchá písnička s chytlavým refrénem, kterou si můžete pískat i ve sprše (a taky budete), aniž by vás z toho za pár dní rozbolel žaludek. Kiedis zpívá uvolněně, jistě, s typickou lehkostí a v důraznějších skladbách by se za jeho rychlopalné frázování nestyděl lecjaký raper. Funky-rocková rytmika reprezentovaná sehraným tandemem Smith/Flea funguje jako vždy bezchybně a je skutečným potěšením sledovat Fleovi rytmické kotrmelce. Největším trumfem RHCHP je ale podle mého soudu John Frusciante, který už na svých sólových deskách jednoznačně prokázal, že je nejenom velmi kreativním kytaristou, ale též nebývale plodným a náramně kvalitním skladatelem. Osobně nejsem žádným velkým příznivcem kytarových sól, ale poslouchat Fruscianteho práci v téměř každé skladbě je opravdový požitek. Vždy se snaží přijít s něčím zajímavým, či překvapivým, jeho sóla mají „příběh“ i pointu a jsou ozdobou každé skladby. V některých skladbách se objevují (i když velmi střídmě) též dechy, za něž jsou zodpovědni z části hostující muzikanti, z části basák Flea, jehož pubertální povykování na trubku v „She´s Only 18“ si jistě zamilujete. Za zmínku pak zajisté stojí kytarové sólo hostujícího Omara Rodrigueze (MARS VOLTA) ve skladbě „Especially In Michigan“ a také trošku nostalgická písnička „Strip My Mind“ s krásným kytarovým sólem a la Jimi Hendrix v závěru, která má v sobě něco z půvabu 60. let. Druhé cd s podtitulem Mars otvírá opět velmi podařený šlágr „Desecration Smile“, který by se mohl stát 2 singlem z alba. Muziku tvrdí zeppelinovská „Readymade“, hodně podařená je také lehkonohá „We Believe“, s výborným Kiedisovým frázováním a (opět) Fruscianteho kytarovým sólem. Celá druhá deska je stejně jako ta první složena z příjemných, chytře napsaných rockových písniček, které jsou výtečně zahrané a mají charakteristický styl. Občas se objeví i razantnější kousky, ale jsou jednoznačně v menšině. Poněkud jednotvárná produkce společně s velkou porcí 28 skladeb činí tento projekt jako celek poněkud hůře stravitelným a neusnadní vám to ani texty, které nejsou propojeny žádným ústředním tématem a v nichž vás Anthony Kiedis opět pouze seznámí s již důvěrně známými tématy z dřívějška. Po nějakém čase ale přece jen začnete rozlišovat jednotlivé skladby, jejich individualitu i charakter a díky tomu oceníte i jejich nespornou kvalitu. RHCHP nepřišli na „Stadium Arcadium“ s ničím novým, ani progresivním, oni jsou „jen“ zkrátka velmi dobří v tom, co dělají. Nemyslím, že by to byla nejlepší deska v jejich kariéře, ale jedno jim musím přiznat. Umění stárnout ovládají s grácií.


 

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky