RECENZE
RIVAL SONS
Head Down
EARACHE – 56:19
hard rock USA
Rok: 2012
RIVAL SONS se stali senzací loňského roku a zvedli prapor, který australským WOLFMOTHER tak trochu vypadl z rukou. Jejich debutová deska „Pressure & Time“ (když nepočítám vlastním nákladem vydanou prvotinu „Before The Fire“) sklidila zasloužený ohlas a tvrzení o nových LED ZEPPELIN nebylo vůbec přehnané, což bylo patrné hlavně na živo. Úvodní otvírák „Keep On Swinging“ ještě zapadá do konceptu předchozí desky, tzn. úderný hard rock s chytlavou melodií a bluesovým podtextem, ovšem zbytek desky už tak jednoznačný není. Pravda je taková, že RIVAL´S trochu změkli a víc než k LEDZEP se tentokrát přiklonili k raným THE WHO, THE TROGGS nebo THE KINKS a jak trefně poznamenal jeden můj kamarád: „dobrý, ale je tam nějak míň punku“. Osobně bych v souvislosti s RIVAL´S takový hudení termín nepoužil, ale na druhé straně to docela přesně vystihuje situaci. Jsou sofistikovanější, skladatelsky odvážnější a produkčně rafinovanější, v jejich hudbě objevíte kromě hard rocku a výše jmenovaných kytarovek i vlivy soulu, rhythm´n´blues a dokonce i surf music. Jako hlavní inspiraci bych tentokrát přidal ještě kapely SAVOY BROWN, STONE THE CROWS, SIR LORD BALTIMORE, BIG BROTHER AND THE HOLDING COMPANY apod. Zpěvák Jay Buchanan do toho jde jako vždycky na plné pecky a jeho emocemi přetékající vokál vás bude hladit i řezat současně. Kdo ale vyrostl do téměř gigantických rozměrů, je kytarista Scott Holiday, jehož hra je neskutečně pestrá a variabilní, přitom v každém okamžiku respektující tradice. Výborná sóla, zajímavé zvukové variace, chytré vyhrávky...no je toho fakt spousta a je zřejmé, že James Gurley (kytarista BIG BROTHER´S) byl tentokrát jeho múzou mnohem víc, než Jimmy Page. Zpočátku se vám bude možná zdát, že má nová deska o něco menší hitový potenciál než ta předešlá, ale dejte jí trochu času a zjistíte, že RIVAL´S nezapomněli nic ze své schopnosti psát hity, jen to dá tentokrát trochu víc námahy je objevit. Možná je to větším podílem jemnějších, dalo by se říct baladických skladeb, které ale RIVAL´S zvládají s bravurou a ani na okamžik nezabřednou do otravného patosu („Jordan“) a třeba naprosto kouzelná „Nava“ dokonce zní, jako nějaká zapomenutá skladba CROSBY STILLS NASH AND YOUNG. Ale žádný strach, na LEDZEP taky dojde a to v závěrečném opusu „Manifest Destiny Pt.1“ a „Pt. 2“, i když i tady RIVAL´S přimíchali vlivy space rocku a acidového blues. No a jako tu pověstnou třešinku na dortu dostanete na úplný závěr křehkou krásku „True“, ve které zní Jay Buchanan – a to mě podrž - úplně jako Jeff Buckley! No to mi řekněte, kde se to v tom chlápkovi bere! RIVAL SONS svou novou deskou potvrdili dominantní postavení na současné scéně retro kapel a jejich koncert by jste si neměli nechat ujít za žádnou cenu!
