RECENZE
KLAUS SCHULZE
Body Love 75:15
Dune 79:54
Audentity 74:29
Miditerranean Pads 71:58
INSIDE OUT
Styl: elektronický rock Stát: Německo
Rok vydání: 2005
Klaus Schulze je dnes žijící legendou elektronického rocku. Začínal v druhé polovině 60. let v rockové kapele PSY FREE, ale už v roce 1969 se stal zakládajícím členem kultovních TANGERINE DREAM, rok na to pomáhal založit respektované ASH RA TEMPEL, od nichž však v roce 1971 odešel, aby se mohl naplno věnovat vlastním sólovým projektům. Původně bubeník, kytarista, později uznávaný hráč na klávesové nástroje, ale především zvukový experimentátor a neortodoxní skladatel. Zpočátku patřil k berlínskému elektronickému undegroundu, ale jeho všestranná osobnost tyto hranice záhy přesáhla. Vystudoval na technické universitě germanistiku, psychologii a hudbu, zajímal se o sci-fi, je autorem několika přednášek a seminářů na toto téma. Kromě vydávání sólových desek (má jich dnes na kontě hrubým odhadem kolem 50), psal hudbu k rozhlasovým hrám, k baletu, hudbu filmovou i televizní, dokonce i pro terapeutické účely. Sám svoji hudbu označuje termínem „picture music“, což znamená, že člověk musí nejprve naslouchat, aby pak mohly v jeho hlavě vzniknout obrazy a myšlenky. Vydavatelství INSIDE OUT v současnosti vydává v reedici některá Schulzova alba, v luxusním digipackovém provedení, vždy s rozsáhlým dvojjazyčným (anglicko/německým) bookletem, dokonce i samotná cd mají vzhled vynilových desek, včetně vylisovaných drážek (na lícové straně pochopitelně). Album Body Love pochází z roku 1977 a jde vlastně o soundtrack k pornofilmu Lasse Brauna. Čas na něm již trochu zapracoval a tak se album z dnešního pohledu jeví trochu fádní (za což samozřejmě může i fakt že se jedná o soundtrack), chladná elektronika se v cyklických smyčkách vrství přes sebe v minimalisticky pojatých sekvencích a působí na posluchače jako jednolitý tok elektronických zvuků, tudíž poněkud jednotvárně. Album Dune vyšlo v roce 1979 a je hudebně již mnohem zajímavější a také barevnější. Tématicky jak již název napovídá je Schulzovou poctou knižnímu bestselleru Franka Herberta „Duna“, který má pro fanoušky sci-fi stejný význam, jako pro příznivce fantasy trilogie „Pán Prstenů“. Ambientní úvod se později střetává s temnými, téměř industriálními plochami, v dalším průběhu alba se objevují i výraznější rytmické struktury, v jejichž útrobách pulzují syntetické bicí a kolem se prohánějí aristokratické zvuky violoncella hostujícího Wolfganga Tiepolda. Největším tahákem celého alba je ale vokál Arthura Browna, praotce a guru psychidelického rocku. Audentity z roku 1983 bylo na tu dobu myslím hodně avantgardní. Schulze zde sice používá stejný koncept jako zakladatelé minimalismu v 70. letech Terry Riley a nebo Steve Reich (tzn. cyklické opakování hudebních motivů a jejich postupné vrstvení), ti však nikdy nebyli tak striktně elektroničtí (syntetičtí). Schulze zde ve velké míře využívá computery a programování v kombinaci s přirozeným zvukem violoncella (opět výborný Wolfgang Tiepold) a perkusemi Michaela Shrievela (původní bubeník SANTANA). Albu vládnou důraznější rytmické struktury a ne nadarmo považují Schulzeho mnozí jeho příznivci za zakladatele techna. Miditerranean Pads (1990) má již mnohem dynamičtější, modernější zvuk, současné technologie zde zastupují samply a výkonné computery, které však polidšťují štědře použité perkuse a mnohovrstevnaté orientální motivy, stejně jako sférický, přesto žensky plný vokál Schulzovy dávné přítelkyně a současné manželky Elfi. Někteří kritici Schulzovi často vytýkají jistou pompéznost a bombastičnost, jeho tvorba také poněkud „zavání“ evidentní nadprodukcí a malou mírou autocenzury. Pro jiné je ale skladatelským géniem, hudebním vizionářem a excelentním experimentátorem. Na kterou stranu se postavíte vy už ponechám na vašem úsudku.
