RECENZE
SEASICK STEVE
You Can’t Teach An Old Dog New Tricks
PLAY IT AGAIN SAM – 51:42
blues rock USA
Rok: 2011
Svérázný bluesman, z něhož jsou teď celí na větvi hlavně v Anglii. Ročník 1941, současník Janis Joplin a Joni Mitchell žil od svých třinácti prakticky na ulici a jeho dospívání tedy rozhodně nebyla žádná selanka. „Hobos“ jsou lidi, co cestují a přitom pracují, „tramps“ jsou lidi, co cestují, ale nepracují a „bums“ jsou lidi, co ani necestují, ani nemakaj...a já byl každým z nich.“ Seasick Steve (vlastním jménem Steve Wold) se celý svůj dosavadní život tak nějak pořád motal kolem hudby, ale dál něž na příležitostného studiového hudebníka, občasného producenta, či šumaře v metru to nedotáhnul...a nejspíš ani nechtěl, takže se na první album zmohl až v roce 2004. Prudký obrat v kariéře (pokud se to dá vůbec takto nazvat) nastal v roce 2006, když vystoupil v britské TV show „Jools Holland´s Annual Hootenanny“, kde na svou „The Three-String Trance Wonder“ (speciální kytara se třemi strunami) vystřihnul pár bluesových skladeb. Jeho popularita v Británii přes noc doslova explodovala a Seasick Steve od té doby brázdí prestižní festivaly a sbírá jednu cenu za druhou. Aktuálně pátou desku nazvanou příznačně „You Can’t Teach An Old Dog New Tricks“ (Starého psa novým kouskům nenaučíš) nahrál se svým tradičním parťákem Danem Magnussonem za bicími a John Paul Jonesem na baskytaru. Jo, jo, TÍM Johnem Paulem, který byl členem legendárních LED ZEPPELIN a v současnosti dělá rozruch s THEM CROOKED VULTURES. Zatím to vypadá, že svazek Seasick/Jones bude mít delšího trvání, jelikož pánové se společně letos objevili na několika festivalech, za bicími pak občas zaskočil David Grohl a nebo Jack White (THE WHITE STRIPES). Potetovanej fousáč v umaštěné basebalce, džínách s laclem a pracovníma botama, v jehož hlase je vyryta každá vteřina jeho dosavadního života, takže mu věříte každou notu, každou slabiku textu...ale v tomhle žánru to ani jinak nejde. Na desce střídá klidné, akustické skladby s kořeny ve folku a country, s hřmotným a syrově znějícím blues rockem, někde mezi THE WHITE STRIPES a THE BLACK KEYS, ale v tomto případě je vám jasné, kdo je vejce a kdo slepice. Z jeho hudby je cítit obrovská chuť a vitalita, která je v přímém protikladu k jeho už trochu omlácenému zevnějšku. Ale možná právě v tom spočívá to kouzlo úspěchu, protože Seasick Steve je živoucím důkazem, že věk je jenom číslovka a že mladý duchem může být i sedmdesátiletej chlápek.
