RECENZE
SHEAVY
The Golden Age of Daredevils / Disfigurine
DALLAS TARR – 42:22/61:01
stoner rock Kanada
Rok: 2010
SHEAVY existují prakticky už od roku 1993 (to se ještě jmenovali GREEN MACHINE) a jsou takovou stálicí stoner rockové scény. Nikdy se sice neprodrali až na úplný vrchol, ale považovat je za nějakou druhou ligu by bylo vůči nim až příliš příkré. Jejich fotky jste nenašli na obálkách prestižních hudebních magazínů, ale trpělivou a poctivou prací si krok za krokem budovali svou reputaci, takže od nich můžete vždy očekávat solidní porci dřevního stoner rocku, někde mezi KYUSS a (ehm no jo) BLACK SABBATH. Po odchodu kytaristy Dana Moora v roce 2009 zbyl z původní sestavy už jen zpěvák Steve Hennessey, ale na celkový zvuk SHEAVY to nemělo skoro žádný dopad. Stevův ocelový vokál silně evokující Ozzyho je stále dominantní a v plné síle, takže hutné kytarové rify a razantní rytmika se už jaksi rozumí samo sebou. Nové album nevydali tři roky a teď tu jsou najednou hned dvě desky naráz. V květnu loňského roku vyšlo „The Golden Age of Daredevils“ a tři měsíce po něm „Disfigurine“. „The Golden Age..“ je řekl bych klasickým albem SHEAVY, ovšem nejde jen o mechanické zopakování fungujícíh principů, ale o živý organismus, z něhož cítíte tu energii a chuť hrát. Navíc skladatelsky je to velmi vyrovnaná kolekce, sice bez zjevného „hitu“, ale také bez otravné „vaty“. Steve Hennessy-ův vokál je naprosto jistý a sebevědomí, lepší než kdy předtím, a nový kytarista Chris White předvádí nejen hutné rify, ale-i podařená sóla. Druhé v pořadí „Disfigurine“ se mi zdá o něco propracovanější a aranžérsky dotaženější, jinak samozřejmě platí to stejné, co o předchozí desce, tedy žádné zásadní změny. Ale něco přece. Hra nového kytaristy Chries Whitea mi přijde daleko odvážnější a taky pestřejší, než jak jste byli v minulosti zvyklí a jakkoliv to může znít kacířsky, změna na postu kytaristy SHEAVY podle mě výrazně prospěla. Na „Disfigurine“ je také vyšší podíl skladeb s delší stopáží (těsně pod deset minut), které jaksi logicky mají trochu komplikovanější strukturu, ale na zas moc, aby přitom zanikla „písnička“. SHEAVY přitom neztrácejí solidní dravost a mají pořád slušný tah na bránu, což dokumentuje třeba docela svižná „The Book of Lost Time“ a nebo “Echo In The Skull“, kde se v úvodu dokonce objeví náznak rychlopalného thrashe. Vrcholem je pak bezpochyby závěrečná téměř desetiminutová „Voices from the Star Chamber“, která je skutečnou královnou obou desek.
