RECENZE
IGGY AND THE STOOGES
Ready To Die
FAT POSSUM RECORDS – 37:56
garage rock USA
Rok: 2013
Když v lednu 2009 umřel původní kytarista THE STOOGES Ron Asheton, na chvíli se zdálo, že se historie téhle legendy definitivně uzavřela. Leč ukázalo se, že jedna legitimní cesta přece jen existuje. Třetí a nejdrsnější album THE STOOGES „Raw Power“ totiž v roce 1972 nahrál kytarista James Williamson, zatímco Ron musel ke své nelibosti přesedlat na baskytaru. Netuším jak moc musel Iggy Jamese po bezmála čtyřiceti letech přemlouvat k tomu, aby opět naskočil na hřbet téhle punkové nestvůry, ale tipl bych si, že mu to moc práce nedalo. Navíc mu tohle spojení umožnilo hrát na koncertech skladby z jejich nejslavnější desky, což bez Jamese z pochopitelných důvodů nešlo. Iggy hodně dá na staré vazby, takže kromě původních členů THE STOOGES nemohl na novince chybět ani saxofonista Steve McKay, který si odtroubil svoje už na albu „Fun House“ (70), potažmo na návratovém „The Weirdness“ (07). Pro šťouraly dodávám, že jediným „nepůvodním“ členem je tedy basák Mike Watt, který v roce 2003, kdy THE STOOGES povstali ze zapomnění, nahradil původního Dave Alexandra, jenž zemřel v roce 1975. Nicméně Mike ve svých pětapadesáti z řady určitě nijak nevyčnívá a jako starej pankáč (ex MINUTEMEN, FIREHOSE) si členství v téhle sebrance náležitě užívá. Očekávat od nového alba podobný nářez jako v roce 1972 je pochopitelně nesmysl, ale něco z toho divokého vzdoru v hudbě THE STOOGES přece jen zůstalo. Jejich nezaměnitelný a trochu rozhrkaný garage punk stále výborně funguje a přestože to není žádná smršť, tah na bránu má pořád slušný. Tahle parta punkových dědků je přinejmenším dokonale uvěřitelná a můžete si být jisti, že se v jejich případě nesetkáte s žádnými lacinými pózami, či zoufalým vykrádáním již 1000x vyrabovaného hrobu. Jde o legitimní old school kapelu, pro jejíž členy dělat rock and roll je stejnou nutností, jako pro vás chodit každé ráno na hajzl. Desku otvírá solidně šlapající „Burn“, stejně jako následující „Sex and Money“ se Stevovým sexy ságem a hlavně „Job“, která by klidně mohla pocházet z prvních alb kapely. Jsou to jednoduché, přímočaré, solidně odsýpající písničky s chytlavým refrénem, které určitě budou výborně fungovat i na živo. Ostatní skladby se nesou v podobném duchu, takže bych osobně vynechal pouze obě balady, které spád desky vždycky trochu přibrzdí. Navíc mi v této poloze Iggy vždycky přišel tak trochu ztracený, ale když to vezmu kolem a kolem, i tohle k němu tak nějak patří, takže to nakonec stejně skousnete. K Iggymu potažmo celé téhle partě chovám velký respekt a i proto je možná mé hodnocení vyšší, než by si deska samotná zasloužila. Mám ale zato, že je třeba se v tomto případě na celou věc kouknout trochu s nadhledem a vzít v úvahu i jejich životní postoj, smysl pro ironii a černý humor (viz název desky), o jejich vlivu na rockovou scénu ani nemluvě.
