RECENZE
TALKING HEADS
Fear Of Music
SIRE
Sestava: David Byrne – kytara, zpěv, Jerry Harrison – kytara, klávesy, Tina Weymouth – basa, Chris Frantz – bicí.
Seznam skladeb: I Zimbra, Mind, Paper, Cities, Life During Wartime, Memories Can´t Wait, Air, Heaven, Animals, Electric Guitar, Drugs.
Produkce: Talking Heads a Brian Eno
Studio: byt Tiny a Chrise na Long Islandu a Plant Record Remote Truck
Rok vydání: 1979
Čas: vinyl
ČNew yorská kapela TALKING HEADS pozvedla v 70. letech punk z ulice a udělala z něj intelektuální záležitost, aniž by přitom zároveň ze sebe učinila pitomce. Jejich „bytové“ koncerty jsou legendární, stejně jako koncertování v kultovním newyorském klubu CBGB´S. Už první deska „Talking Heads 77“ zaznamenala velký posluchačský ohlas, který však kulminoval o pár let později, právě vydáním tohoto jejich třetího alba, „Fear Of Music“. V plné míře se na něm totiž rozvinul sound, který (s malými odchylkami) charakterizoval tuto kapelu po celá 80. léta. Z punku si vzali tu syrovou nefalšovanost, upřímnost a zdánlivou jednoduchost, k níž pak přidali v té době nezvyklé muzikantské postupy, inteligentní, existenciální texty a neortodoxní hudební vlivy. Vznikla tak unikátní formace, jež definovala zcela nové hudební hranice alternativního rocku, minimálně na příštích deset let. Už samotná úvodní skladba z desky „I Zimbra,“ je velmi nekonfekční záležitost. Perkusivní výřivka vonící Afrikou, s dominantními perkusemi a sborovým vokálem, zpívaným v nějakém tajemném a už dávno zapomenutém jazyce. Za zmínku jistě stojí i kytarový příspěvek k této skladbě, který má na svědomí nikdo jiný, než „guru“ progresivního rocku, Robert Fripp z King Crimson. Tato skladba poněkud vybočuje, ale už následující „Mind“ se nese přesně v intencích tehdejších Talking Heads. David Byrne disponuje osamělým, mírně nakřáplým a intonačně ne vždy zcela jistým vokálem. Byl ale natolik prozíravý, že ze svých slabostí dokázal udělat klady a když slyšíte, s jakou vervou a zaujetím si kroutí s hlasivkami, jste ochotni mu to jeho zoufalé kokrhání odpustit. Rytmický (a ostatně také manželský) tandem Weymouthová-Frantz, vytvořil osobitou rytmickou sekci, která neoplývá nijak velkou technickou brilantností, ani hráčskou zručností, nicméně má vytříbený cit pro to, co je v dané chvíli pro píseň nejlepší. Charlie Watts z Rolling Stones se jistě také nedá nazvat žádným bubenickým mesiášem, přesto si o jeho kvalitách nikdo nedovolí pochybovat. Více než hráčská dokonalost je v tomto případě ceněn smysl pro cit, atmosféru a charakter písně. A jestliže se tyto dvě dovednosti (hráčská zručnost a hudební intuice) sejdou v jedné osobě, nezbývá, než zajásat. Převážně svižný, ale současně rozkolísaný rytmus, jež přesně zapadá do atmosféry písní Talking Heads. K tomu nervní, roztěkaná kytarová hra Jerry Harrisona a obrázek máte úplný. Kromě už zmiňované písně „I Zimbra,“ se velkým hitem stala skladba „Life During Wartime,“ s pulzujícím, hypnotickým rytmem a výrazným refrénem, který společně tvoří velmi kompaktní celek. Jako když se ulicí valí dav. Nikoliv živelně a nekontrolovatelně, ale zcela promyšleně a nezadržitelně. Následuje temná a hrozivá „Memories Can´t Wait“ s výraznou basovou figurou a distorzovanou kytarou, končící hymnickým, skoro až soulovým závěrem. Na závěr desky si Talking Heads nechali velmi depresivní, temně psychidelickou píseň „Drugs,“ v níž Byrnův roztřesený vokál zní, jako by mu někdo seděl na přívodu vzduchu a on ze sebe z posledních sil vyrážel slabiky s textem písně. Žádný konstantní rytmus, jen různě roztroušené elektronické zvuky, jež vytvářejí atmosféru, připomínající trochu desku „Low“ Davida Bowie-ho. Je zjevné, že se zde naplno projevila skladatelská a aranžérská ruka zvukového šamana Briana Ena. „Fear Of Music“ je album bez zjevných slabin, na němž má každá píseň svoji specifickou a jedinečnou atmosféru. Podle mého názoru, nebyla v tomto žánru v 80. letech důležitější kapela, než právě Talking Heads.
