RECENZE
THE OCEAN
Pelagial
METAL BLADE
progresivní metal Německo
Rok: 2013
Při posledním, už tři roky starém dvou projektu „Heliocentric/Anthropocentric“, zabývajícím se naší sluneční soustavou, se THE OCEAN stali tak trochu obětí vlastních ambicí, díky čemuž nebyl výsledek tak přesvědčivý, jak jsme byli až do té doby zvyklí. To ovšem neplatilo o jejich živých vystoupeních, které zůstaly stejně intenzivní, technicky brilantní a natlakované energií, jako kdykoliv v minulosti. Nové, opět koncepční album, zabývající se tentokrát oceánem, vás vezme na cestu z hladiny až do těch nejhlubších propastí, takže se můžete postupně ponořit do všech pěti pelagických hloubkových zón: epipelagic, mesopelagic, bathyalpelagic, abyssopelagic a hadopelagic, přičemž s rostoucí hloubkou zpomaluje i hudba, nabývá na hmotnosti a temnějších odstínech. Je to jeden souvislý hudební proud, ve kterém jsou jednotlivé skladby vzájemně provázány a prolínají se jedna do druhé. „Celé album je kontinuální cesta, nikoliv jen soubor samostatných skladeb...některé rify se objeví v prvních dvou minutách a pak zase třeba o půl hodiny později“ vysvětluje kytarista Robin Stapps, který sám zkomponoval i aranžoval celé album, včetně všech textů. „Můj původní plán byl napsat plynulé, kontinuální dílo, ve kterém se postupně bude měnit zářivě bílá v temně černou. Brzy jsem si ale uvědomil, že to nemůže být tak lineární. Bylo třeba zůstat atraktivním, čehož lze dosáhnout jen použitím nepředvídatelných prvků a přitom zachovávat perspektivu. Od začátku ale budete cítit, jak to jde dolů, hlouběji a hlouběji.“ S tím rozhodně mohu jen souhlasit, „Pelagial“ je komplexním, progresivně metalovým albem, jehož hloubku a různé vrstvy budete objevovat hodně dlouho. Nástrojově sice není tak bohaté jako byl např. „Precambrian“, ale i přesto si smyčců i klavíru užijete poměrně hojně. Díky decentnímu začlenění do celkového zvuku si ovšem jejich nástupů často ani nevšimnete, za což „může“ citlivá produkce Jense Bogrena (OPETH, KATATONIA) který čelil výzvě zmixovat album na jeden zátah, díky čemuž prý musel využít 288 zvukových stop! Další zajímavostí tohoto alba je, že zpěvák Loic Rossetti se počátkem roku 2012 potýkal s vážnými zdravotními problémy, takže „Pelagial“ původně vzniklo jako čistě instrumentální album. „Nakonec jsme ale všichni uznali, že Loic je zkrátka frontmanem THE OCEAN a že jeho zpěv tohle album potřebuje“, vysvětluje druhý kytarista Jonathan Nido. Došlo tedy ke speciální situaci, kdy se k fanouškům dostává album jak čistě instrumentální, tak i s Rossettiho vokálem, takže můžete sami posoudit, která z verzí je vám bližší. Já poslouchal napřed tu instrumentální a musím přiznat, že mi tam Loicův vokál vůbec nechyběl. Když jsem si ale potom pustil verzi s jeho vokálem, rozhodně jsem nebyl zklamaný, naopak mi to poskytlo trochu jiný pohled na stejnou věc, což se mi opravdu zamlouvá. Analogií k hudbě která z prosluněné hladiny sestupuje do chladných hlubin jsou i texty, které se zabývají velmi podobnou cestou, jen do propasti lidské mysli a jsou inspirovány Tarkovského filmem „Stalker“. Samostatnou kapitolou je pak i obal desky, která je k dostání v několika verzích, z nichž každá je svébytným uměleckým dílem. THE OCEAN zde rozhodně naplnili své ambice měrou vrchovatou a novinka bude v mém letošním soukromém žebříčku figurovat hodně vysoko.
