RECENZE
TOOL
10 000 Days
ZOMBA/SONY 75:52
Styl: emo metal Stát: USA
Rok vydání: 2006
Málokterá rocková kapela si dnes může dovolit pauzu mezi jednotlivými alby delší než řekněme rok a půl. Američtí TOOL však mezi tuto vzácnou elitu nepochybně patří, neboť mezi poslední deskou „Lateralus“ a aktuální „10 000 Days“ zeje propast 5 let, což je časový úsek, za který se v dnešní stále se zrychlující době vymění vlády, odehrají válečné konflikty a nebo vznikne, vyvrcholí a opět zanikne celý jeden hudební styl. To všechno jsou ovšem věci, které se TOOL ani v nejmenším nedotýkají. Vůbec první co prostě MUSÍM zmínit v souvislosti s aktuální deskou je její obal. Díky jakýmsi „brýlím“ které jsou pevnou součástí bookletu si můžete prohlédnout obrázky uvnitř v trojrozměrném (3D chcete-li) provedení, což celému projektu dává zcela jinou dimenzi. Jakoby nás tím TOOL chtěli upozornit, že jsou především všestrannými umělci, jejichž talent se neomezuje pouze na hudbu. Jejich fanoušci ostatně jistě dobře vědí, že kytarista Adam Jones pracoval jistou dobu u filmu jako designér speciálních efektů a že i díky tomu jsou jejich jevištní show i klipy po vizuální stránce více než zajímavé. Hudebně pak na novém albu TOOL podobně jako v minulosti soustředili především na budování atmosféry, která u nich hraje zcela zásadní roli. Hypnotická, magická, plná temných zákoutí a znepokojivých náznaků, někdy hlučná a bouřící, jindy zase klidná a nehybná jako nicota, nabízející ovšem za každých okolností silný emocionální prožitek. Maynardův uhrančivý a pulzující vokál připomíná pohyb kobry, Adam Jones vypouští hřmící kytarové riffy stejně nenuceně, jako filigránské a jakoby skleněné vyhrávky a rytmické duo Carey/Chancellor je jako vždy přesné a dynamické. Především Danny Carey se tentokrát více zaměřil na tribální bubnování a s oblibou vytváří mohutnou rytmickou stěnu, za níž se pak odehrává vše ostatní. Více jak 10 minut trvající epos „10 000 Days“ dokreslila zvuky deště a bouřky hostující industriální legenda LUSTMORD, ve skladbě „Lipan Conjuring“ zase podle všeho použili nějakou autentickou indiánskou píseň, v níž se zřetelně zrcadlí zármutek a tragédie těchto původních obyvatel Ameriky. V „Lost Keys“ mi TOOL v některých momentech připomínají staré PINK FLOYD, to když psychedelická space kytara Adama Jonese krouží kdesi v atmosféře a pod ní se odvíjí předivo lidských hlasů. V „Intension“ pro změnu dominují trochu tajemné indické bubínky a celá kompozice plynule navazuje na velmi podobnou skladbu „Right In Two“, která ale na rozdíl od té předchozí končí dramatickým a rozbouřeným finále. Hudba TOOL je stále plná vášně, intenzivních emocí, existenciální nejistoty a detailního zkoumání vlastního nitra, ale přes všechny tyto klady a sympatie, jež chovám k této kapele, se nemohu ubránit dojmu, že TOOL tentokrát přece jen trochu schází skutečně silné hudební nápady. Struktura písní je daleko přehlednější a jednodušší než dřív, je zde méně vzteku a více rozvážnosti, méně svalů a více mozku, méně živelné síly a více trpělivosti. Je celkem zřejmé, že se TOOL za těch 5 let umělecky nikam neposunuli a „jen“ zopakovali to, co jsme od nich v milosti slyšeli již mnohokrát. Ne že by to byla nějaká tragédie, ale od kapely takového formátu očekávám přece jen vždy nějakou nadstavbu, které jsem se tentokrát bohužel nedočkal.