RECENZE
WORLD DOMINATION ENTERPRISES
Let´s Play Domination
PRODUCT INC.
Sestava: Keith Dobson-zpěv,kytara, Steve Jameson-basa, Digger Matters-bicí
Produkce: David M. Allen
Seznam skladeb: Message For You People, Blu Money, Trouble Enough, I Can´t Live Without My Radio, Look Out Jack, Hotsy Girl, Ghetto Queen, Asbestos Lead Asbestos, That Woman, Jah Jah Call You, Ragamuffin Man, The Bullit Man, The Stack Blew Jack, Funkytown
Rok vydání: 1988
Čas: 35:74
Koncem 80. let se toho na britské alternativní scéně opravdu moc nedělo. V Americe nabírala na síle grunge revoluce, post industriální hard core - noise kapely, jako BUTTHOLE SURFERS, BIG BLACK, SONIC YOUTH a nebo SWANS, drtily ve svých umolousaných pařátech vděčné posluchače až z nich chlupy lítaly, zatímco v Anglii uhrovití studentíci jen cudně klopili svůj zrak a bláhově se utápěli v nudné vlně hermafroditního brit popu. Samozřejmě že i tehdy existovaly čestné vyjímky, ale ty, které skutečně za něco stály, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A snad nejvýraznější z nich byli právě WDE, kteří v té době hráli něco, co se dnes běžně nazývá crossoverem. Smíchali totiž dohromady tehdy naprosto neslýchané hudební ingredience. Post industriál, hard core, funk, soul, hip-hop, rap, jazz, reggae, dub, rock a billy a alternativní rock a stvořili tak ojedinělou sonickou bouři, jež neměla v té době obdoby. S minimálními prostředky (kytara, basa, bicí) strhli lavinu masivních metalických zvuků, kterým dominovala vykrmená, tlustá basa, jež rezonuje až někde ve sklepě a tvrdé, nekompromisní bicí, což dohromady tvořilo lehce rozkolísaný, hranatý, ale plnokrevný rytmus zdivočelého stáda slonů. Řekl bych – ve své době jedna z nejlepších rytmických dvojic. Post industriální Sly& Robbie. Přidejte vykloubený, zrezivělý zvuk kytary, která vytvářela ječící stěnu feedbacku, až z toho běhal mráz po zádech a ocelově chladný vokál Keitha Dobsona, jenž se jakoby bez valného zájmu o dění kolem poflakoval písněmi a jaksi mimoděk tvořil správný protiklad k tomu křečovitému rytmickému škubání všude kolem. Syrový a autentický zvuk současného industriálního velkoměsta. Také je třeba zmínit texty, jež byly velmi angažované a ostré a které si braly na mušku taková témata, jako jsou nadnárodní korporace, znečišťování životního prostředí, apod.(dnes se tomu myslím říká globalizace). Toto jejich první studiové album způsobilo v době svého vydání na britské alternativní scéně nemalý poprask a přineslo kapele kupodivu i první hity, v podobě skladeb „Hotsy Girl“ a „Asbestos Lead Asbestos.“ Ta první jmenovaná se pyšní nepravidelnou, zadrhávající rytmikou, Keithovým omdlévajícím vokálem a ochrnutou kytarou, která zní, jako když z velké dálky ďábel řinčící svými řetězy. Na druhé straně „Asbestos“ je skutečným alternativním klenotem, s nezvykle lineárním a pulzujícím rytmem, lehce okořeněným hip-hopem a neandrtálským funkem. Obvyklá kytarová jatka tu nejsou tak zřejmá, Dobson se drží spíše zpátky a jen jakoby z povzdálí zlobně metá ty své zuřivé šlehy. Především má ale píseň výrazný a v intencích WDE by se dalo říci i zpěvný refrén, což ve spojení s tou vzdouvající a kypící masou zvuku, má na posluchače naprosto drtivý dopad. Další skladbu „I Can´t Live Without My Radio,“ si WDE vypůjčili z repertoáru LL COOL JAY- e a v jejich podání je píseň roztlučena napadrť a trosky v závěru rozmetány do všech světových stran ďábelským scratchingem. Další převzatou skladbou je „Jah Jah Call You,“ kterou měl (má) ve svém repertoáru např. PRINCE nebo U ROY a jež zde dostala podobu jakéhosi post industriálního reggae, s děsivým kytarovým vytím šakala, co právě zmizel v obřích kaktusech. Naprostým vrcholem je ovšem závěrečná předělávka stupidní diskotékové odrhovačky „Funkytown“ od těch kašparů LIPPS INC., která v podání WDE zní, jako těžce naložený, dýmající, kovově supící, těžkopádný, prehistorický parní stroj, který se strojovým tempem nezadržitelně valí kupředu a ponouká vaši pánev k velmi neobvyklým kouskům. V pozadí se občas ozve nesmělé pípání původní melodie, jež je ovšem oproti výše zmiňovanému dusotu stejně irelevantní, jako cinkání zvonečku projíždějícího zmrzlinářského vozíčku. Keith evidentně s velkým gustem a zadostiučiněním do toho spílá původní, rozverně naivní text o roztančeném městě, kde jsou všichni šťastni. Velmi bizarní. WDE za svoji existenci natočili kromě debutního EP „Catalogue Clothes“ vlastně jen tuto jedinou desku, jelikož následná deska „Love From The Lead City,“ přinesla na jedné straně jen dubové verze už známých skladeb a na druhé pak záznam jejich koncertu. Od roku 1990 už není o tomto delikventním spolku nic slyšet a tak se zdá, že tento opresivní řev ghetta navždy utichl. V každém případě však budou WDE zapsáni tímto svým albem na „černé“ listině rocku a zůstanou trvalou připomínkou toho, jak velkou nadějí alternativní britské scény ve své době byli.
