RECENZE
THE WHO
Endless Wire
POLYDOR
Styl: rock Stát: UK
Rok: 2006
Album této britské rockové legendy provází bombastická reklama ve stylu „nové studiové album THE WHO po 24 letech“, ale dovolím si tvrdit, že skutečnost je mnohem prozaičtější. Skladby vznikaly v průběhu let 2002-2006 v domácím studiu kytaristy Pete Townshenda, který všechny nástroje sám také nahrál a celé album též produkoval. Poctivější by tedy bylo říct, že se jedná o jeho sólovou desku, na které zpívá jeho bývalý kolega z THE WHO, Roger Daltrey. I vzhledem k faktu, že oba pánové jsou posledními, kteří zbyli z klasické sestavy a je poněkud zavádějící, mluvit o nich jako o THE WHO. Nijak tím nezpochybňuji jejich vůdčí pozici, kterou vždy v kapele měli, ale např. Robert Plant s Jimmy Pagem na svých koncertních šňůrách také nevystupují pod názvem LED ZEPPELIN, o studiových albech ani nemluvě. Ale to je spíš etická a možná i obchodní otázka, přistupme tedy raději k samotnému albu. Otvírá jej syntezátorová motiv, který je totožný s úvodem skladby „Baba O´Riley“ z desky „Who´s Next“ z roku 1971, čímž snad chtěl Townshend naznačit kontinuitu mezi rannou tvorbou THE WHO a současností. V rockovějších skladbách pak bezpečně poznáte Towshendův typický skladatelský rukopis a jsou to takoví „klasičtí“ THE WHO. Je z nich jasně patrné, že měl opravdu dostatek času, díky čemuž si s jejich aranžemi skutečně vyhrál a těžko by jste v nich hledali nějaké „díry“, nic nechybí, nic nepřebývá. Trochu se tím bohužel vytratila přirozená spontánnost a rocková dravost a myslím že výmluvy na vyšší věk rozhodně nejsou na místě. Nejsilnější se mi tak zdají v jednoduchých a prostých písničkách, kde Daltrey zpívá jen za doprovodu akustické kytary a nebo klavíru. Jeho hlas léty dost zhrubnul a většinu desky jsem ho vůbec nepoznával, spíš bych to tipnul na Townshenda, ale v bookletu se píše, že vokály zpívá Daltrey, tak to nemíním zpochybňovat. Jeho současný projev je tedy každopádně drsnější a dalo by se říct i bluesovější a ke zmiňovaným akustickým skladbám se výborně hodí. Oceníte to např. v dylanovské „A Man In A Purple Dress“ a nebo ve skladbě „In The Ether“, kde se dokonce pokouší o jakousi britskou imitaci Toma Waitse. Výborná je i hravá „Two Thousand Years“ s osobitým zvukem mandolíny a přestože se obejde bez bicích, je výrazně rytmická a svou atmosférou připomíná anglický folklór. Druhá část desky s názvem „Wire and Glass“ nese podtitul mini-opera a žádnou podstatnou změnu stylu nepřináší. Středně dlouhé písničky jen s trochu větším podílem smyčců, elektroniky, samplů a také bohatším aranžmá, kde rockovější polohy střídají lyričtější. „Endless Wire“ je rozhodně slušné album, které se příjemně poslouchá a Pete Townshend je bezpochyby Pan Muzikant, ale žádnou revoluci v rockovém světe zcela jistě nezpůsobí.
