RECENZE
YELLOWCARD
Ocean Avenue
EMI 73:52
Styl: pop rock Stát: USA
Rok: 2004
O jihokalifornských YELLOWCARD se mluví jako o nové senzaci a o jejich hudbě jako o melodickém punku. Stále tvrdím, že s punkem tato hudba nemá nic společného, ale 100x opakovaná lež se již dávno stala pravdou a tak je dnes možné mluvit o podobných kapelách jako o punku, i když s tím původním nejsou ani příbuzní. Ale tak to prostě chodí. OK. YELLOWCARD tedy hrají svižné, melodické písničky postavené na kytarách, plné pozitivní energie, bezstarostných popěvků a mladistvého zápalu. Jejich aktuální hit "Ocean Avenue" údajně rotuje na MTV až 50x týdně a to už je docela slušná masáž. Není se proto co divit, že stejnojmenné album má už teď platinovou hodnotu. Ve skutečnosti se jedná o zcela průměrnou partu daného žánru, která ničím nepřevyšuje už etablované soubory, jako jsou např. BLIK 182, SUM 41, BUSTED a nebo třeba OPM. Jediná skutečná změna je v použití houslí, jejichž vysoký, mírně hysterický tón zní docela sexy. Jejich charismatický zvuk sice energicky sviští vzduchem, ale aranžérským zásahem je zcela zapracován do celku (tedy nikoliv jako vedoucí nástroj), čímž se jeho výlučnost v daném žánru do značné míry ztrácí, což je podle mého názoru škoda. S podobnou fintou přišli koncem 80. let britští KINGS OF THE SLUMS, ovšem v nesrovnatelně syrovější a dravější podobě. Nutno přiznat, že ani jim to nebylo nic platné a že jejich věhlas nepřesáhl hranice Spojeného království. Mě se to ale tehdy líbilo. Ale zpět k YELLOWCARD. Ti jsou podle mého názoru jen další "rychlopartou", která nadzvukovou rychlostí zmizí v nenasytné tlamě show businessu, aniž by za sebou zanechala rozpoznatelný otisk.
