ČLÁNKY
Sólo pro BLACK SABBATH
Když se řekne BLACK SABBATH, mám za to, že každý rockový fanoušek hned ví která bije. Kapela, která svou hudbou naprosto zásadním způsobem ovlivnila dění na rockové scéně v posledních 35 letech a jejichž desky především z první poloviny 70. let jsou základními stavebními kameny hard rocku i heavy metalu. Po rozpadu původní sestavy se její členové více či méně intenzivně věnovali svým vlastním sólovým projektům a to je to, o co v tomto článku půjde. Ozzyho sólová kariéra je myslím obecně velmi dobře známa a proto bych se raději věnoval zbývajícím členům první (a rozhodně i nejslavnější) sestavy BLACK SABBATH, konkrétně kytaristovi Tony Iommimu, baskytaristovi Geezer Butlerovi a bubeníkovi Billu Wardovi. Jejich sólová kariéra sice není zdaleka tak plodná a mediálně přetřásaná jako ta Ozzyho, ale to neznamená, že by byla hudebně méně zajímavá. Navíc jak jistě většina z vás už ví, koncem minulého roku vstoupila do aktuálního dění formace HEAVEN AND HELL , jejíž sestavu netvoří nikdo jiný, než kytarista Tony Iommi, baskytarista Geezer Butler, zpěvák Ronnie James Dio a bubeník Vinny Appice (původně se počítalo s Billem Wardem). Toto složení vlastně kopíruje sestavu BLACK SABBATH z roku 1980 a desky „ Heaven and Hell“, odkud také převzali svůj název. Kapela už natočila dvě nové skladby pro chystaný boxset „Black Sabbath: The Dio Years“ a během tohoto roku by měla odjet velké celosvětové turné, zahrnující USA, Kanadu, Japonsko, Koreu, Austrálii a Evropu. Předkapelou by měli údajně být MOTÖRHEAD a DOWN Phila Anselma (PANTERA).
TONY IOMMI
Frank Anthony "Tony" Iommi (nar. 19. února 1948, Birmingham, Anglie) se společně s Jimmy Pagem (LED ZEPPELIN) stal synonymem pro hard rockovou (potažmo metalovou) kytaru a definoval její styl pro další generace. Po odchodu Ozzyho z BLACK SABBATH v roce 1979 to byl především on, kdo držel kapelu při životě. Jejich návrat na světová pódia v roce 1997 v původní sestavě vyvolal nemalou senzaci a pražské vystoupení rok na to bylo nezapomenutelným zážitkem. 
Ani moc nevadilo, že Billa Warda který měl tehdy vážné zdravotní potíže musel narychlo nahradit Vinny Apice (u BLACK SABBATH v letech 1980- 1982 a 1992) a „Reunion Tour“ vyhrálo v roce 1999 kategorii „Best Metal Performance“. Své první sólové album vydal Tony Iommi už v roce 1986 pod názvem „Seventh Star“, ale vydavatelská firma se na poslední chvíli rozhodla vydat desku pod hlavičkou TONY IOMMI AND BLACK SABBATH. Oproti řadovým deskám BLACK SABBATH má výrazně odlišnou atmosféru, spíše bluesovou než metalovou, na čemž měl nepochybně velký podíl vokál Glenna Hughese, který celou desku nazpíval. Tento tandem pak doplnil ještě Geoff Nicholls na klávesy, Dave Spitz na baskytaru a Eric Winter na bicí. Skutečně prvním Iommiho sólovým počinem se tak stalo až o čtyři roky později album jednoduše nazvané „Iommi“. Rytmický tandem zde vytvořila celá plejáda renomovaných hudebníků, počínaje bubeníkem ex BLACK SABBATH Billem Wardem, přes Johna Tempestu (ROB ZOMBIE), Dave Grohla (NIRVANA, FOO FIGHTERS), Matta Camerona (SOUNDGARDEN, PEARL JAM) a nebo vyhledávaného studiového hráče Kenny Aronoffa (Bob Dylan, Jon Bon Jovi, Bob Seger, Meat Loaf, Rolling Stones, Joe Cocker, Lynyrd Skynyrd, Alice Cooper a spousta dalších), až po basáky Laurince Cottle (BLACK SABBATH), Bena Shepherda (SOUNDGARDEN) a nebo Petera Steela (TYPE O NEGATIVE). Co se týká vokálu, vyřešil Tony tuto zapeklitou otázku podle mého názoru nejlépe jak mohl. Oslovil totiž deset vynikajícíh zpěváků, jejichž osobitý vklad činí tuto desku velmi speciální a výrazově pestrou. Počínaje typicky přímočarým přístupem Henry Rollinse (ROLLINS BAND) v úderném otvíráku „Laughing Man (In The Devil Mask)“, emocionální ultra heavy peckou „Meat“ se zpěvačkou Skin (SKUNK ANANSIE) a nebo sabbatovsky pomalou psychedelickou mantru „Time Is Mine“ s výborným Philem Anselmem (PANTERA), přes mohutně si vykračující hymnickou „Patterns“ s cizokrajně znějícícím Serj Tankianem (SYSTEM OF A DOWN), či plnokrevnou „Flame On“ v suverénní interpretaci Ian Astburyho (THE CULT), až po temně tajemnou „Just Say No To Love“ s démonickým Peterem Střelem (TYPE O NEGATIVE), další typicky sabbatovskou klasikou „Who´s Fooling Who“ v podání Ozzyho a nebo výbornou závěrečnou „Into The Night“ v překvapivě přesvědčivém podání pop punkového exhibicionisty Billy Idola. Sečteno a podtrženo, velmi speciální a současně výborné album s deseti silnými skladbami, které musí potěšit každého fanouška BLACK SABBATH. V roce 2004 pak vydal Tony Iommi konečně album, které s Glennem Hughesem nahráli v anglickém Birminghamu už v roce 1996. Deska nese název „The 1996 Dep Sessions“ a trpí poněkud nevyrovnaným zvukem, kde některé skladby zní spíše jako nějaké demo. To se ovšem netýká samotné kvality skladeb. Jde o plnokrevný hard rock se soulovým srdcem a je jasné, že tato spolupráce oběma hlavním aktérům velmi svědčí. Najdete zde jak úderné, tak-i lyričtější skladby, v nichž exceluje nejenom Hughesův emocemi přetékající vokál, ale také Tony v nich dokazuje, že není jen mistrem velkých rifů, ale že mu to výtečně jde i s akustickou kytarou. Opět výborně napsané písničky, vždy s výrazným ústředním motivem, přitom pořád dostatečně hutné a heavy. Na bicí ústřední dvojici doplnil Jimmy Copley a klávesisté Mike Exeter, Geoff Nicholls a Don Airey. Spolupráce Iommi/Hughes se ukázala být natolik plodná, že už v následujícím roce přišlo duo s dlaší společnou deskou nazvanou „Fused“, která je přece jen o něco kompaktnější a především zvukově vyrovnanější než ta předchozí. K jeho realizaci si pozvali bubeníka Kennyho Aronoffa (JOHN MELLENCAMP) a producenta Boba Marletta, který s Iommim spolupracoval už na jeho prvním sólovém projektu. Hudebně se toto album celkem logicky pohybuje někde mezi sólovými deskami Glenna Hughese a starými BLACK SABBATH a oba pánové se nesnaží vymýšlet nějaké převratně novátorské postupy, ale soustředí se na to, co jim celý život šlo nejlépe. Tonny Iommi na archetypální kytarové riffy, Glen Hughes pak na důrazné basové linky a expresivní, emocionálně vypjatý vokál. Bicí Kennyho Aronoffa jsou přiměřeně energické a rockově zemité a nepoutají na sebe přílišnou pozornost. Iommiho kytarové riffy jsou okamžitě rozpoznatelné a vůbec vám nebude vadit, že jste je od něj slyšeli v podstatě nezměněné podobě už mnohokrát. Hughesův soulový a emocemi naplněný vokál jakoby léty nabíral na síle a reflektoval jeho nezdolnou životní energii. Žádné studiové dotáčky, žádní další studioví muzikanti, žádné producentské triky, „jen“ trio hudebníků, jejichž osudem je rock and roll. Album má bezpochyby vysoký standard, přesto mi na něm chybí nějaký výrazný hit, který by vás okamžitě zaujal. To je ale ovšem jen drobná výhrada k jinak velmi povedenému a vyzrálému albu dvou (pardon tří) výrazných osobností rockového nebe, které jistě potěší všechny fanoušky řízného old school hard rocku.
GEEZER BUTLER
Terence Michael Joseph "Geezer" Butler (nar. 17. června 1949, Birmingham, Anglie) začal jako jeden z prvních baskytaristů používat pro svou hru kytarový wah-wah pedál. Geezer odešel od BLACK SABBATH v roce 1984 a založil GEEZER BUTLER BAND. Ke BLACK SABBATH se vrátil v roce 1991 a vydržel tam až do roku 1994. O rok později se podílel na natáčení výborného Ozzyho alba „Ozzmosis“, po jehož dokončení založil vlastní projekt nazvaný G/Z/R. Už v roce 1995 vyšlo první album „Plastic Planet“ a Geezer na něm bez zbytečného patosu vydoloval z odkazu své rodné kapely co se dalo. V žádném případě se však nejednalo o nějakou vybledlou kopii originálu, ale o plnohodnotnou variaci na dané téma a nebo přesněji řečeno o hudební evoluci v rámci žánru. Geezer zde spíše navazuje na samou podstatu BLACK SABBATH, dále ji rozvíjí a přizpůsobuje aktuálním požadavkům doby. Zvuk desky je hodně syrový, hrubý až neotesaný, což ji řadí spíše do metalového undergroundu. Robustní těžkotonážní riffy, rozvážné střední tempo, hrubý ale přitom melodický vokál, devastující rytmika a psychedelické fragmenty tvoří dohromady fascinující směs, kterou jsme tak milovali u ranných BLACK SABBATH. Butlerova basa je svalnatá, tvrdá a ostře ohraničená, žádné rozplizlé basové dunění. Kytarista Pedro Howse miluje monstrózní riffy a tady se opravdu vyřádil. Rozhodně jimi nijak nešetří a s velkým požitkem je sází jeden za druhým.
Bubeník Deen Castronovo (ex JOURNEY) je opravdu tvrdý a nekompromisní bijec, jehož největší radostí je zrušit bicí soupravu v co nejkratším čase. Zpěvák Burton S. Bell z FEAR FACTORY vládne drsným a neomaleným chraplákem, ovšem v melodických refrénech dokáže být překvapivě čistý a v temnějších polohách dokonce zvládá i typickou Ozzyho záhrobní temnotu. Když mají pocit že je to potřeba dokáží i zrychlit, ale jejich největší síla spočívá ve středním tempu. Masivní kytary vás začnou olizovat svým drsným jazykem, údery bicích a basové dunění rozvibruje vaši bránici a psychedelické textury ve vás probudí chuť udělat něco zakázaného. V úvodní písni „Catatonic Eclipse“ se díky modernímu zvuku G/Z/R chvíli tváří jako CLAWFINGER. Stejná barva kytary a podobně rozkouskované frázování zpěváka Burtona S. Bella zní, jako Zak Tell s hrdlem plným napalmu. Vše ale trvá jen prchavý okamžik, který se vzápětí změní na tradiční monumentální drcení a la BLACK SABBATH. V rychlejších skladbách jako třeba „Plastic Planet“ a nebo „House of Clouds“ získávají převahu thrash metalové návyky a pochopitelně dojde i na masivní pohřební žalmy („Seance Fiction“), které asi nejvíce evokují psychedelické začátky BLACK SABBATH. Lyričtější polohu představí G/Z/R až v samotném závěru, kdy ve skladbě „Cycle of Sixty“ kytary přestanou řvát, bušící rytmika se zklidní a psychedelické efekty nabudou na významu. Dokonce i Burtonův vokál zjihne, takže připomíná to ztrápené kňourání Chino Morena z DEFTONES. Opravdu pěkná tečka za vzácně vyrovnaným a silným albem bez hluchých míst, které je pro všechny fanoušky BLACK SABBATH (a nejenom pro ně) životní nutností. O dva roky později vydal Geezer pod vlastním jménem další album „Black Science“, které natočil v podstatě ve stejné sestavě jako „Plastic Planet“, jen na postu zpěváka vystřídal Burtona vcelku neznámý Clark Brown (ex SYMATIC). Deska není tak drsná jako ta předchozí, ale pořád je to plnokrevné hard metalové album s velkými rify, zemitým tempem, značnou dynamikou a výraznými melodiemi. Clark Brown není sice takový dravec jako Buton, ale i tak je jeho melodický chraplák docela přesvědčivý, s dostatečnou dávkou emocí i razance. Občas použijí industriální samply a syrovou elektroniku, která však tvoří spíše druhý plán a jen zahušťuje už tak dost mohutný zvuk. Např. ve skladbě „Mysterious“, Howse využívá podobných kytarových efektů, jako Michal Pavlíček ve STROMBOLI, v následující „Justified“ ale už zní spíš jako METALLICA, tzn. důrazné střední tempo, mohutný kytarový riff a deklamovaný vokál s typicky melodickým refrénem. „Black Science“ je přímočaré, energické, skladatelsky však spíše průměrné album, na kterém je ale na druhou stranu zcela zřejmé, že všichni zúčastnění ovládají své řemeslo dokonale a že ví naprosto přesně, co daný žánr vyžaduje. Jsou jako mohutný strom, jehož kořeny tkví hluboko v hard rocku, ovšem kmen nese výrazné rysy thrash metalu i heavy metalu a koruna se kymácí ve vichřici tehdy nastupujícího nu metalu. V tom samém roce se Geezer vrátil zpět do lůna BLACK SABBATH a tak se k projektu G/Z/R dostal až v roce 2005, kdy vyšlo album „Ohmwork“. Deska byla natočena stejným způsobem, jako první dvě alba BLACK SABBATH, tzn. velmi rychle. Možná si vzpomenete, že to první nahráli za dva dny a to druhé za týden. „Ohmwork“ bylo natočeno v rekordním čase deseti dnů, avšak práce na jeho skladbách trvala celých pět let. Sestava zůstala oproti minulosti v podstatě stejná, jen za bicí místo Castronova usedl Chad Smith (neplést s bubeníkem RHCHP), který v minulosti vystřídal celou řadu kapel, z nichž nejznámější jsou nejspíš PAVLOV´S DOG. Deska má zcela moderní zvuk, který se nejvíc blíží nu metalovému pojetí, aniž by však slepě kopírovala zavedená stylová klišé, spíše se celkem s úspěchem snaží o vlastní variantu na dané téma. Základem úvodního otvíráku „Misfit“ je starý dobrý hard rock, který se náhle změní ve svižný rap metal. Hned následující skladba „Pardon My Depression“ ale zní spíš jako nějaká zapomenutá nahrávka ALICE IN CHAINS. Ve skladbách „Prisoner 103“ a „Pull The String“ zase připomenou o něco mohutnější LIMP BIZKIT, velmi dobrá „I Believe“ zase vyvolá vzpomínky na CORROSION OF CONFORMITY. V „Aural Sects“ mají něco z VOIVOD, v pomalu se sunoucí „Alone“ zase něco z KORN a v předposlední „Dogs Of Whore“ předvádí kytarista Pedro Howse kytarovou řezničinu ve stylu Zakka Wyldea a jeho tlupy BLACK LABEL SOCIETY. Z celého alba je ovšem zřejmé, že G/Z/R fungují jako opravdová kapela a nejenom nějaký vrtošivý projekt stárnoucí hvězdy. Jsou robustní, svalnatí a mega heavy, ale bohužel trošku nepůvodní, ale-i přesto se ta deska skvěle poslouchá.
BILL WARD
William „Bill“ Ward (nar. 5. května 1948 v Birminghamu, Anglie) opustil řady BLACK SABBATH v roce 1980, aby se pak opakovaně vracel a zase odcházel. Činil tak hlavně v letech 1983- 1984 a pak 1994 – 1997, aby se po tomto roce nakonec připojil k ostatním členům ve slavném reunionu. Jeho zdravotní stav mu však již neumožnil se plně zapojit do kolotoče koncertů a nahrávání a tak jeho účast byla vždy spíše příležitostná. Své první sólové album „Ward One: Along the Way“ vydal až v roce 1990 a objevila se na něm celá řada významných hostů, včetně Ozzyho, Zakka Wyldea a nebo Jacka Bruce (ex CREAM).
Názory na něj se různí, někteří jsou z něj nadšeni, mě osobně přijde spíš jako průměrné album s několika slušnými kousky. Bill Ward nazpíval skoro celé album sám a jeho trochu nesmělý vokál působí většinu času skoro až dojemně. Ve skladbách "Light Up the Candles (Let There be Peace Tonight)" a "Tall Stories" ho zastoupil svým typicky distingovaným způsobem Jack Bruce. Hudebně nemá albu s původními BLACK SABBATH téměř nic společného a svým charakterem se blíží spíše progresivnímu rocku 70. a 80. s na můj vkus až příliš pompézními aranžemi. Dalším zpěvákem je Ozzy, který na albu nazpíval dvě skladby „Bombers (Can Open Bomb Bays)“ a „Jack´s Land“. Ve skladbě „Pink Clouds an Island“ zazní celkem zajímavé etno perkuse, výborný kytarový motiv a Billův lehce zastřený hlas vkusně dotváří tajemnou, orientální náladu písničky. "Snakes & Ladders" je naproti tomu taková klasická metalová písnička s trochu neohrabaným tempem a zbytečně bombastickým aranžmá, další skladba „Living Naked“ zase připomene staré časy v BLACK SABBATH především úvodním rifem, který se už ale později bohužel příliš neprosazuje. Zajímavá je i „Music For a Raw Nerve Ending“, která je opředena jakýmsi zvláštním, tajemným kouzlem a postupně se vyvíjí od pomalé psychedelie až po svižný rockový závěr s emocionálním ženským vokálem. V roce 1997 vydal Ward své druhé sólové album „When The Bough Breaks“ které má stejně jako to předchozí dvě různé verze obalu, ale které se nám přes veškerou snahu bohužel nepodařilo sehnat. Mohu vám k němu pouze říct, že obsahuje dvanáct skladeb, které Ward natočil v podstatně méně hvězdné sestavě než to předchozí. Bill zde opět pouze zpívá, na kytaru hraje Keith Lunch, na baskytaru Paul Ill a na bicí Ronnie Cisto. Třetí Wardova sólová deska se jmenuje „Beyond Aston“ a její původní název byl „Remembering“. Materiál byl napsán i natočen během prací na jeho druhém albu a je znám seznam 17 skladeb jež by měla obsahovat. Stylově by se měla pohybovat mezi hard rockem a soft rockem, ovšem jediným hmatatelným výsledkem toho všeho je pouze jediný singl „Straws“ z roku 2002, který byl krátce volně ke stažení na Billových web stránkách a pak vylisován v omezeném nákladu 2 200 kopií. Výtěžek z jeho prodeje pak šel na různé humanitární organizace a nadace. Vydání alba „ Beyond Aston“ bylo ohlášeno na rok 2006, ale obávám se, že to zase nevyšlo a a tak se ho možná dočkáme v letošním roce. Bill Ward se po svém zotavení z infarktu v roce 1998 vrátil zpět do řad BLACK SABBATH, kde působí dodnes.
DISKOGRAFIE:
TONY IOMMI
BLACK SABBATH:
Black Sabbath (1970)
Paranoid (1970)
Master of Reality (1971)
Vol. 4 (1972)
Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Sabotage (1975)
We Sold Our Soul For Rock 'N' Roll (1975)
Technical Ecstasy (1976)
Never Say Die (1978)
Heaven & Hell (1980)
Live At Last (1980)
Mob Rules (1981)
Live Evil (1982)
Born Again (1983)
Seventh Star (1986)
Eternal Idol (1987)
Headless Gross (1989)
TYR (1990)
Dehumanizer (1992)
Cross Purposes (1994)
Cross Purposes Live (1995)
Forbidden ()
The Sabbath Stones (1996)
Reunion (1998)
Past Lives (2002)
Symptom of the Universe: The Original Black Sabbath 1970-1978 (2002)
Black Box: The Complete Original Black Sabbath (1970-1978) (2004)
Greatest Hits 1970-1978 (2006)
Sólo:
Tony Iommi - Iommi (2000)
Tony Iommi + Glenn Hughes - The 1996 DEP Sessions (2004)
Tony Iommi + Glenn Hughes - Fused (2005)
Ostatní:
Bobby Harrison - Funkist
Quartz - Quartz
Ozzy Osbourne - Live and Loud
Diamond Head - Death and Progress
Cathedral - The Carnival Bizarre
Ozzy Osbourne - The Ozzman Cometh
GEEZER BUTLER
BLACK SABBATH:
Black Sabbath (1970)
Paranoid (1970)
Master of Reality (1971)
Vol. 4 (1972)
Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Sabotage (1975)
We Sold Our Soul For Rock 'N' Roll (1975)
Technical Ecstasy (1976)
Never Say Die (1978)
Heaven & Hell (1980)
Live At Last (1980)
Mob Rules (1981)
Live Evil (1982)
Born Again (1983)
Dehumanizer (1992)
Cross Purposes (1994)
Cross Purposes Live (1995)
The Sabbath Stones (1996)
Reunion (1998)
Past Lives (2002)
Symptom of the Universe: The Original Black Sabbath 1970-1978 (2002)
Black Box: The Complete Original Black Sabbath (1970-1978) (2004)
Greatest Hits 1970-1978 (2006)
Sólo:
Geezer:
Black Science (1997)
G/Z/R:
Plastic Planet (1995)
Ohmwork (2005)
Ostatní:
Stairway to Heaven, Highway to Hell Foundation (sampler 1989)
Ozzy Osbourne – Just Say Ozzy (1990)
Nativity in Black, Volume 1. (sampler 1994)
Ozzy Osbourne - Ozzmosis (1995)
BILL WARD
BLACK SABBATH :
Black Sabbath (1970)
Paranoid (1970)
Master of Reality (1971)
Volume 4 (1972)
Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Sabotage (1975)
We Sold Our Soul for Rock 'n' Roll (1975)
Technical Ecstasy (1976)
Never Say Die! (1978)
Heaven and Hell (1980)
Live At Last (1980)
Born Again (1983)
The Sabbath Stones (1996)
Reunion (1998)
Past Lives (2002)
Symptom of the Universe: The Original Black Sabbath 1970-1978 (2002)
Black Box: The Complete Original Black Sabbath (1970-1978) (2004)
Greatest Hits 1970-1978 (2006)
Ostatní:
Rinky Dink & The Crystal - Cameo Roles (1975)
Dean Friedman - Well Well Said the Rocking Chair (1978)
Dean Friedman - Rumpled Romeo (1982)
Ozzy Osbourne - Live and Loud (1993)
Nativity In Black: A Tribute To Black Sabbath (1994)
Ozzy Osbourne - The Ozzman Cometh (1997)
Tony Iommi – Iommi (2000)
Dio - Stand Up and Shout: The Dio Anthology (2003)
Sólo:
Ward One: Along the Way (1990)
When the Bough Breaks (1997)
Straws (singl) (2002)
Beyond Aston (tba)