ČLÁNKY
JEFF BUCKLEY Život je kočár Boží a smrt je jen stínem jeho biče
„Otec“
Článek o Jeffovi Buckley nelze začít jinak, než zmínkou o jeho otci, Timu Buckley. Ten byl na přelomu 60. a 70. let velkou nadějí amerického folku, ale později koketoval i s jazzem a rockem. Tématem jeho písní byla vždy láska, utrpení, odříkání a mystika a Buckley kdysi v žertu řekl, že si ty písně u něj objednala Marlene Dietrich a on jen přidal impresionistickou poezii a expresionistickou hudbu.
Ve své hudbě využíval na tu dobu nezvyklé spojení lichodobých rytmických struktur, kubánských rytmů, free jazzových saxofonových figur, kytarových zpětných vazeb, scatu, monotónního zaříkávání a deklamovaného „přednesu“. Spolupracoval s tehdejšími progresivními kapelami MOTHERS OF INVENTION a nebo BLOOD, SWEET & TEARS. Debutoval ve svých 19 letech mimořádným albem „Tim Buckley“(66), na které navázalo ještě lepší „Goodbye and Hello“ z roku 1967. Jeho další tvorba pak směřovala spíše k jazzové avantgardě a byla završena fantastickým albem „Starsailor“ (70), které předběhlo svou dobu o několik desetiletí. Z komerčního hlediska to ovšem byla jasná sebevražda. Nepochopení fanoušků a následný komerční neúspěch měl na Tima zdrcující dopad. Upadl do hluboké deprese, jeho skupina se rozpadla a v následujících 2 letech občas vystupoval sám v malých klubech. Útěchu hledal v barbiturátech a heroinu. Pod tíhou neúspěchu se v závěru své kariéry pokusil o komerčnější hudbu, která mu ale stejně přízeň fanoušků nevrátila. Tim Buckley zemřel 25. června 1975, ve věku 28 let, na předávkování barbituráty a heroinem. Poslouchat Tima Buckleyho je neskutečný, mimořádný zážitek. Je hudba je plná překvapení a jeho hlas se jakoby snažil najít cestu i tam, kde slova selhávají. Tim Buckley od samého počátku zacházel do krajnosti a žil příliš rychle. Byl vyjímečný, neuvědomující si vlastní výlučnost a vznešenou oslnivost. Neuměl se přizpůsobit pravidlům show businessu a jeho naprostá oddanost hudbě se mu nakonec stala osudnou. Tim Buckley byl ryzí originál. Jak taky chcete napodobit někoho, jehož hlas má rozsah pět a půl oktávy! Tam už žádné hranice nejsou, jen otevřený prostor…
„Syn“
Jeffrey Scott Buckley se narodil v kalifornském Orange Country 17. listopadu 1966. Svého otce moc neznal, bylo mu teprve 8 let když Tim zemřel. Na profesionální hudební scéně se Jeff poprvé objevil v roce 1989
ve společnosti kytaristy Gary Lucase (ex CAPTAIN BEEFHEART) v jeho kapele GODS AND MONSTERS. O rok později se vynořil v New Yorku City na tamní avantgardní klubové scéně a způsobil nemalé pozdvižení. Jeho první oficiální nahrávkou se stalo 4 písňové EP „Live At Sin-e“, které vyšlo v prosinci 1993. Záznam byl pořízen v malé new yorské kavárně Sin-e v East Village, kousek od místa kde Jeff tehdy bydlel. Buckley se zde doprovází sám na elektrickou kytaru a deska obsahuje 4 skladby. Vzletnou hlasovou improvizaci "Je N'en Connais Pas Le Fin“ od Edith Piaf, Van Morrison-ův „The Way Young Lovers Do“ a dvě autorské kompozice, dokumentující jeho skladatelské schopnosti, "Mojo Pin" a "Eternal Life." Na podporu svého alba začal Jeff pilně koncertovat po celé Severní Americe, Velké Británii, Francii a Holandsku. V tom samém roce (ještě před vydáním „Live At Sin-e“), nahrál Buckley ve studiu se svojí čerstvě sestavenou kapelou (jejímiž členy byl baskytarista Mick Grondahl a bubeník Matt Johnson) a společně s producentem Andy Wallacem (RAGE AGAINST THE MACHINE, HELMET, NIRVANA, SOULFLY) 7 vlastních skladeb (Mojo Pin, Grace, Last Goodbye!, So Real, Lover, You Should Have Come Over, Eternal Life a Dream Brother) a 3 cover verze: „Lilac Wine“ od J. Sheltona, „Hallelujah“ od Leonarda Cohena a „Corpus Christi Carol“ od Benjamina Brittena. Tyto písně tvořily debutní album, jež vyšlo v roce 1994 pod názvem „Grace“. Ani po 10 letech neztratilo nic ze svých kvalit, spíše bych řekl že naopak. Časem ty písně jakoby uzrály a teprve dnes nesou své hořkosladké ovoce. Buckleyho hudba je plná emocí a zvláštního smutku, je tichá, i bouřlivá a v jeho hlase je něco osudového, fatálního. Je v něm tolik bolesti, zármutku a melancholie, ale-i radosti, naděje a života, že vás to trhá na kusy. Ve skladbě „Grace“ Jeff zpívá: „Můj čas přichází/nemám strach zemřít/ale jde to tak pomalu...“ Kytarista Michael Tighe, který se spolupodílel na napsání a nahrávání skladby "So Real", se krátce po vydání alba připojil ke skupině jako její plnohodnotný člen.
„Rodina“
Počátkem roku 1994 vystupoval Jeff jako sólový umělec po amerických klubech a lenošil v kavárnách. Potom se i s kapelou přesunul do Evropy, aby tam zahájil turné "Peyote Radio Theatre Tour", které trvalo až do podzimu. Na závěr roku skupina zamířila zpět do amerických klubů, kde od října do prosince proběhlo jejich
„Fall Tour“. Na Silvestra 1994/95 odehrál Buckley sólový koncert ve svém oblíbeném klubu Sin-e a o čtrnáct dní později už byl se svou skupinou ve Spojeném království, aby tam odstartoval spanilou jízdu po Japonsku, Francii, Německu, Itálii, Holandsku a Belgii. V dubnu 1995 bylo oznámeno, že album „Grace“ získalo ve Francii prestižní cenu "Gran Prix International Du Disque“, kterou uděluje Academie Charles Cros, složená z producentů, novinářů a dalších profesionálů z hudební branže. Toto ocenění před ním získali např. Edith Piaf, Jacques Brel, Yves Montand, George Brassens, Bruce Springsteen, Leonard Cohen, Bob Dylan, Joana Baez a nebo Joni Mitchell. Album navíc získalo ve Francii zlatou desku a kapela končí pro ni tak úspěšný rok v rodném New Yorku koncertem v Mercury Lounge. Hned z kraje následujícího roku se přesouvají do Austrálie, aby tam zahájila další turné „Hard Luck Tour“, po jehož skončení je opouští bubeník Matt Johnson. V květnu ' 96, odehrál Jeff čtyři vystoupení coby hráč na kontrabas s kapelou MIND SCIENCE OF THE MIND, což byl projekt Buckley-ova přítele, Nathana Larsona. Koncem roku 1996 uskutečnil Buckley sérii neohlášených sólových vystoupení ve svém favoritním klubu Sin-e. V únoru 1997 při koncertě v klubu „Arlene´s Grocery“ na Lower East Side debutoval nový bubeník Parker Kindred. Následovaly další Jeffovi sólové koncerty v New Yorku. Krátce na to se kapela přesouvá i s producentem Tomem Verlainem (TELEVISION) do Memphisu, Tennessee, aby tam začala s přípravami na netrpělivě očekávaného následovníka „Grace“. Zbrusu nové skladby představil Buckley poprvé veřejnosti 12. a 13. února 1997 v městečku Barrister v Memphisu. Pak poslal kapelu i s Verlainem (se kterým se nepodařilo najít společnou řeč) zpět do New Yorku a sám zůstal v Memphisu, aby pokračoval v práci na novém albu. Začátkem března začala v Barrister série pravidelných pondělních night show, na nichž Jeff jako sólový umělec hrál nové, ale-i staré písně. Poslední vystoupení se odehrálo v pondělí, 26 května 1997.
„Konec“
V noci ve čtvrtek 29. května 1997 se Jeff Buckley vypravil s přítelem do přístavu Mud Island Harbour, ležící asi půl míle na vedlejším rameni řeky Mississippi River. Seděli u řeky, hráli na kytaru a poslouchali hudbu z přehrávače. Pak se Jeff náhle zvedl a kompletně oblečený vstoupil do řeky, která mu sahala po pás, položil se na záda a přitom dál zpíval. Jeho přítel kutil něco s přehrávačem na břehu a nevěnoval mu příliš pozornost, ale když se po chvíli otočil, Jeff tam nebyl. Po 10 minutách zmateného pobíhání po břehu a marného hledání nakonec zalarmoval místní policii. 
Memphiské policejní oddělení zahájilo ihned pátrací akci, která trvala celou noc a také následujících 5 dnů. Jeff Buckley ale jakoby zmizel beze stopy. Jeho tělo bylo nalezeno na břehu řeky až 4. června v sedm večer. Mučivá nejistota se změnila ve zdrcující jistotu. Jeff Buckley byl mrtev. Bylo mu 30 let.
"Nemohl jsem se probudit z noční můry/vysává mě to a vtahuje dolů/vtahuje dolů/oh, je to tak skutečný ..."
(píseň "So Real" z alba "Grace")
Ty verše až mrazí. Jako by si 3 roky před svou smrtí napsal Jeff svůj vlastní epitaf.
„Post Mortum“
Necelý rok po jeho smrti vyšlo 2cd s názvem „Sketches for My Sweetheart the Drunk“, které lze s klidným svědomím považovat za plnohodnotné druhé album. Především první cd si v ničem nezadá s jeho fenomenálním předchůdcem a může se s ním směle měřit. Vše, co jste tak milovali na „Grace“ je i zde, navíc nové písně jsou většinou strukturovanější a aranžérsky propracovanější. Z kolekce 10 velmi silných kompozic vyčnívá blues/soulová „Everybody Here Wants You“ která zní, jakoby jste plavali v teplém medu. Další výjimečnou skladbou je temná, psychidelická kráska „New Year´s Prayer“ a pochopitelně také skladba „Vancouver“, kterou hrávali na koncertech už v roce 1995. Druhé cd pak můžeme považovat spíše za polotovar, určený k dalšímu dopracování. Najdete zde třeba alternativní verze skladeb z prvního cd „The Sky Is A Landfill“ a „New Year´s Prayer“ a nebo cover verzi písně „Back In N.Y.C. od GENESIS. V roce 2000 vyšlo dvd se záznamem koncertu ze 13. května 1995, který se uskutečnil v chicagském kabaretu Metro v rámci turné „Mystery White Boy Tour“. Kromě klasický hitů jako „So Real, Dream Brother, Last Goodbye a nebo Grace“ kapela zahrála tehdy málo známou píseň „What Will You Say“ a instrumentální verzi „Vancouver“. 
Za pozornost také stojí cover verze skladby „Kick Out The Jams“ od legendárních pre-punkerů MC5 a celý koncert vrcholí magickou „Hallelujah“. Jeff Buckley byl velkým příznivcem pakistánce Nusrat Fateh Ali Khana, který se prosadil především albem „Qawwali“ (hudba Súfistů). Buckley s ním v lednu 1996 udělal rozsáhlý rozhovor pro Interview Magazin a také napsal předmluvu pro zpěváka-ovo album „The Supreme Collection“. Jeff se také objevil jak hostující umělec na několika tehdejších nahrávkách a tak jeho vokál můžete slyšet třeba ve skladbách "Taipan" a "D. Popylepis," projektu „Cobra Live at the Knitting Factory“ (1995) Johna Zorna. Z dnešního pohledu možná trochu ironicky, ale zato velmi výstižně zní slova textu písně "Beneath The Southern Cross" z alba „Gone Again“, kterým se po smrti svého manžela Fred „Sonic“ Smitha vrátila Patti Smith v roce 1996 zpět na rockovou scénu. Buckleyho vokál který zde hostuje je v této písni až nadpozemsky éterický a vznáší se v nekonečném prostoru, jako nějaký strašidelný anděl. Jeho spolupráce s Patti Smith se jeví zcela logická a přirozená. To album je velmi bolestné a zraněné, poznamenané ztrátou milovaného člověka a právě proto je tak opravdové a emocionálně silné. Bolest, láska, pocit ztráty a současně oslava života, tomu všemu Jeff Buckley velmi dobře rozuměl. Kromě toho též spolupracoval s vokalistkou Inger Lorre na jejím albu "Angel Mine", kde hrál na kytaru, sitar a „ústní“ saxofon.
„Epitaf“
Tim Buckley necítil v hudbě žádná omezení. Pro něho byla hudba odrazovým můstkem pro dobrodružné výpravy do temných hlubin a nekonečných propastí lidského ducha. Tim dobře věděl, že se dostal až na samý okraj a přesto musel pokračovat. Dnes je uctíván jako velký umělec, schopný stvořit písně s mimořádnou emoční hloubkou, ve své době byl ale považován za outsidera. Jeho skladatelské a pěvecké schopnosti po něm zdědil i jeho syn Jeff, i když on sám se tohoto dědictví v hloubi duše obával. Jednou novinářům řekl: "Všechny ty řeči o mém tatínkovi…Nikdy jsem se nedozvěděl pravdu…Je tak těžké s tím žít. Ale já jsem Jeff, ne Tim." Jistě, ale byl také synem svého otce. Způsob jakým zpíval, ten mimořádný hlas, syrovost jeho hudby, ochota uvést vše v chaos a přitom zůstat čitelným, lehkost s jakou se pohyboval mezi žánry, jeho vášeň a nezlomná vůle vytrvat na své cestě, hluboký emocionální prožitek při interpretaci svých skladeb, chlapecká zranitelnost a neschopnost vyrovnat se s okolním světem, to vše je spojuje jako pupeční šňůra. Jeffův talent byl jedinečný, bezbřehý, jeho hudba vášnivá, křehká, plná bolestného smutku, dojemné naivity a vášnivé touhy. Ke konci rozhovoru on mluvil o šílenství, které vidí všude kolem sebe a o svých obavách z toho, že by mu mohl podlehnout. Kdesi hluboko uvnitř sebe cítil něco velmi naléhavého a znepokojivého. Mohl tomu tlaku ustoupit a podrobit se, ale to by znamenalo porážku, se kterou by nedokázal žít. A tak se dál pohyboval na ostří nože. Jeff Buckley nebyl jenom pouhý interpret, který hraje někdy lepší, jindy zase horší písničky. Pro něj byla hudba celý jeho život. Všechno co měl. NEJVÍC co kdy měl a NEJVÍC co kdy chtěl. Muž, který možná příliš brzo viděl příliš mnoho.
Time a Jeffe, budete nám vždy chybět.
Diskografie:
Live at Sin-é (EP 1993)
Grace (1994)
Sketches for My Sweetheart the Drunk (2cd 1998)
Mystery White Boy (live 2000)
Live in Chicago (dvd 2000)
Live a L´Olympia (live 2001)
Songs to No One 91-92 (2002)
Live at Sin-é (2003 de luxe edition + dvd)
Grace (2004 de luxe edition + bonus cd + dvd)