ČLÁNKY
EMO Perspektiva, standard a nebo jen hromada sraček?
V tomto článku bych se chtěl pokusit alespoň částečně ozřejmit dnes velmi frekventovaný hudební pojem, jakým je EMO. Pod tímto označením se dnes totiž může hudební fanoušek setkat s velmi rozdílnou hudbou. Od bakelitového pop rocku, přes pseudo punk a drsné metal coreové party, až po epický a značně strukturovaný metal/rock. Osobně s tím mám také docela problém a snažím se tento termín používat jen s velkou opatrností. Pokusím se zde tedy nastínit možné souvislosti, eventuální východiska a jistě i do značné míry subjektivní zhodnocení kvality kapel, které nějakým způsobem zmiňovaný pojem naplňují. V žádném případě mi zde nejde o nějaké nucené škatulkování, jen abych pak mohl klidně spát. Toho jsem skutečně na hony vzdálen, ale z povahy své profese jsem prostě nucen operovat s nějakými obecně platnými pojmy, abych jejich prostřednictvím mohl druhé osobě pokud možno srozumitelným způsobem přiblížit něco tak nehmotného a éterického, jako je hudba.
Intro
Je jistě velmi pošetilé si myslet, že emoce v hudbě jsou nějakým vynálezem moderní doby. Emocionální prožitek byl v hudbě obsažen odjakživa a to od první chvíle, kdy naši předkové slezli ze stromu a poprvé udeřili klackem do dutého stromu, aby svolali své druhy k ulovenému mamutovi. Omezíme tedy raději náš zájem na současnou rockovou hudbu, o níž myslím můžeme směle říct, že v ní emoce hrály vždy dost podstatnou úlohu. Pokaždé ovšem záleželo na konkrétním stylu a mnohdy i na konkrétním souboru, nikdy na tomto základě nevznikl hudební žánr, který by si tento pojem vetknul do svého názvu. O legitimním hudebním stylu se ostatně myslím nedá hovořit ani tentokrát, jelikož jeho vznik vždy podmiňuje několik faktorů. Za prvé je to pochopitelně hudba samotná, která by se měla nějakým způsobem vymykat zavedeným standardům a přinášet s sebou něco nového a neotřelého. Za druhé je to nějaké sdělení či společná filosofie, která by dané soubory propojila. Za třetí je to móda a s ní spojená celková image celého hnutí, které se tímto způsobem vyhraňuje oproti těm stávajícím nejenom zvukově, ale i vizuálně. Za čtvrté je to zájem médií, které pomáhají propagovat a mnohdy i spoluutvářet nově vznikající směr. No a konečně za páté je to dostatečný počet následovníků, kteří de facto tím, že napodobují své vzory celou scénu nakonec vytvoří. Z tohoto pohledu narazíme v případě EMO hned na několik překážek. Stylově jak jsem již naznačil výše, je to celé velmi roztříštěné, po společné filozofii ani vidu ani slechu a o nějaké trendové módě či výrazné stylizaci se dá mluvit také jen stěží. Zájem médií se pohybuje pouze v obecné rovině a v míře popularity jsou kapely vnímány spíše jednotlivě, než jako celek. Nezbytná „masovost“ (která jak kdysi velmi trefně poznamenal Henry Rollins, „všechno posere“) je myslím jako jediná splněna více než dostatečně, se všemi svými klady i zápory.
EMO POP PUNK
Nejvíce frekventovaný je dnes pojem EMO v souvislosti s kapelami typu MY CHEMICAL ROMANCE, BAYSIDE, BUSTED, IN ME, SILVERSTEIN, FOUR LETTER LIE, ALKALINE TRIO a celou řadou dalších. Jako své vzory většina z nich uvádí punkové či hard coreové soubory konce 70. a začátku 80. let, jako např. HÜSKER DÜ, RAMONES, FUGAZI, THE JAM, SEX PISTOLS, THE CLASH apod., ale v tomto případě se bohužel o nějakém legitimním následování nedá myslím vůbec hovořit. Ze všeho zůstala jen prázdná slupka, kterou se pokud vím žádné ze současných kapel nepodařilo něčím smysluplným naplnit. Jejich písně bodují v hitparádách a desky se prodávají ve slušných nákladech, ale hudebně je to brak. Hvězdičky hudebního nebe, co vznikají a zanikají rychlostí blesku. Stejné postupy, jaké se dříve uplatňovaly v popu, jsou dnes s úspěchem aplikovány i v rocku. Po použití znehodnoťte. Osobně nejsem schopen odlišit jednu kapelu od druhé a celé se mi to jeví jako umělecky plytký, šablonovitý a zcela nekonfliktní hudební proud, kde se jedna skladba podobá druhé jako jednovaječné dvojče a v němž není místo pro žádné tajemství, překvapení, ani muzikantskou invenci. Neoriginální, tuctová a příšerně nudná hudba pro povrchní teenagery. Právě díky těmto kapelám má dnes pojem EMO bohužel spíše pejorativní nádech.
Doporučená alba:
No comment
EMO METAL CORE
Druhým případem, kde se může hudební fanoušek s označením EMO setkat, je v současnosti bouřlivě se rozvíjející žánr metal core. Pokud se vrátíme trochu na začátek tohoto článku a budeme-li na něj chtít aplikovat výše nastíněnou definici pro žánr, vyvstanou před námi tato fakta. Hudebně se sice jedná o ne zcela originální záležitost, která by však mohla především svým pojetím i celkovým vyzněním první kritérium splňovat. Výchozí body pro metal core jsou jasné. Vše extrémní se hodí. Hard core, thrash, death, black a jakékoliv další odnože extrémního metalu, zahrané s maximální agresivitou, přitom technicky na velmi vysoké úrovni. Co se nějakého společného „manifestu“ týče, tak zde asi moc nepochodíme. Dalo by se sice říct, že převládají neveselá témata, která dřímají pod povrchem naší post industriální společnosti, jako je globalizace, sociální nespravedlnost, války, terorismus, vyčerpané přírodní zdroje, nenasytné nadnárodní korporace atd.atd., ale to jsou dnes už spíše obecná témata, kterých se dotýkají i mnozí jiní. Co se módy týče, je to už o něco zajímavější. Jakoby vlastně ani žádná neexistovala a paradoxně právě díky tomu se z toho stává fenomén. Těm klukům (většinou) je to evidentně úplně volný, stačí jim nějaké triko s cool kapelou, orvané džíny a nějaké kecky. V jiném případě si na sebe navěsí nějaké bizarní retro hadry, různě netradičně zkombinované. Co se zájmu hudebního tisku a ostatních médiií týká, tak mám pocit, že je to trochu jednostranné v tom smyslu, že hudební svět se o ně zajímá, ale oni na něj více méně kašlou. 
Na rozdíl např. od nu metalu, který si s médii vždy velmi dobře rozuměl a šel jim v jistém smyslu ochotně na ruku, tyto kapely jakoby tím vším opovrhovali a chtěli se soustředit pouze a jen na svou hudbu. V drtivé většině jim stačí slušná smlouva s vydavatelskou firmou, která jim zajistí nezbytný servis (natočení desky, alespoň základní promo a event. nějaké koncerty) a všechno ostatní už je na nich. Za zakladatele celého žánru můžeme považovat kapely jako CONVERGE, DILLINGER ESCAPE PLAN, MESHUGGAH, ale bezpochyby také hvězdy alternativního metalu počátku 90. let, jako TODAY IS THE DAY, UNSANE, HELMET, ROLLINS BAND a nebo FUDGE TUNNEL. Nekorunovanými vládci metal coreové scény jsou bezpochyby zcela oprávněně MASTODON, širší špičku pak již pár let tvoří KILLSWITCH ENGAGE, kteří se s každým dalším albem snaží posouvat své hranic stále dál. Za nejnadějnější z pohledu EMO však v současnosti pokládám duo NORMA JEAN a THE END. Obě formace vydali v loňském roce vynikající alba, na nichž bezprecedentním způsobem skloubili dřívější maximální intenzitu, prudké emoce, komplikované struktury, syrový zvuk, hráčskou preciznost a spalující energii, s téměř lyrickými pasážemi a výraznými melodiemi, které dokáží přednést velmi emotivním a expresivním způsobem. Nabízí tak podstatně rozmanitější a komplexnější pohled na celý žánr, aniž by přitom jakkoliv slevili ze svých předchozích předností. V těsném závěsu za nimi pak na svou příležitost čekají výborní EVERY TIME I DIE, kteří vám svou hudbou sice zpřeráží všechny kosti v těle, ale vzhledem k jejich zálibě v THIN LIZZY, BLACK CROWES a MOTORHEAD se od nich dají očekávat ještě velmi zajímavé věci. Nové album už je na cestě. Další z nadějných kadetů které bych chtěl zmínit, jsou francouzští HACRIDE, kteří v sobě spojují to nejlepší z výše jmenovaných zakladatelů tohoto žánru.
Doporučená alba:
MASTODON – Blood Mountain
THE END - Elementary
CONVERGE – No Heroes
NORMA JEAN - Redeemer
HACRIDE - Amoeba
KILLSWITCH ENGAGE - As Daylight Die
EVERY TIME I DIE - Gutter Phenomenon
EMO EPIC METAL
O této skupině kapel platí v podstatě to stejné co o té předchozí, jen s tím rozdílem, že jejich hudba je mnohem strukturovanější a spíš než o agresi jde o atmosféru, na níž se podílejí kromě výše vyjmenovaných žánrů i psychedelické tendence, industriální hluky, elektronika a ambientní nálady. Nevyhýbají se ani používání klasických nástrojů, jako je např. violoncello, housle, flétna a nebo klarinet a v jejich hudbě můžete vysledovat prvky vážné hudby i postupy avantgardních skladatelů. Za pramatku (a vlastně i praotce) všech těchto kapel lze myslím bez nadsázky považovat fenomenální NEUROSIS, kteří svým přelomovým albem „Souls At Zero“ z roku 1992 otevřeli pro rockovou hudbu zcela nové obzory. Dlouhou dobu k nim neexistoval žádný ekvivalent co by stál za zmínku, což se ale změnilo zhruba po roce 2000, kdy se objevila celá řada formací, které na ně dokázaly více či méně zdařile navázat.
NEUROSIS
Asi nejvíce mediálně známí budou pro mnohé z vás pravděpodobně ISIS, kteří za téměř 10 let své existence vydali čtyři studiové desky, několik EP, jedno koncertní album a DVD. Po celou tu dobu měli celkem jasnou představu o tom, jakou hudbu chtějí dělat. Nad bohatou rytmikou se plynule prolínají klidnější pasáže s těmi důraznějšími, kytary jsou podle situace klidné a téměř akustické, jindy zase naopak mohutné a burácející. Stejně na tom je i vokál, který je občas lyrický a emocionálně procítěny, v zápětí zase hrubý a agresivní. Přestože jsou ISIS na novém albu ještě kompaktnější a hudebně i aranžérsky propracovanější, trochu mi tam schází ta prvotní živočišná výbušnost. Ta ovšem ani v nejmenším nechybí kapele (nebo spíš projektu) BATTLE OF MICE, za jejímž vznikem stojí zpěvačka Julie Christmas z MADE OUT OF BABIES a kytarista a klávesák Josh Graham, který je členem uznávaných RED SPAROWES a současně je zodpovědný za vizuální stránku kultovních NEUROSIS. Juliin vokál mi nejvíc připomíná Katie-Jane Garside z legendárních DAISY CHAINSAW (dnes QUEEN ADREENA), která byla něco mezi nevinnou viktoriánskou panenkou a nejhorší děvkou. Uměla stejně tak infantilně kňourat, jako s pěnou u huby zuřivě rafat kolem sebe. BATTLE OF MICE v sobě mají něco z epické monumentálnosti NEUROSIS a ponuré zběsilosti SWANS. Sonické kytarové vytí je systematicky devastováno mohutnými údery bicích a kastrováno Juliinou cirkulárkou. Občasné lyričtější polohy pak přinášejí vítanou úlevu, aby vás však hned vzápětí opět přimáčkli ke zdi. Můžeme jen litovat, že vzhledem k pracovní vytíženosti obou hlavních protagonistů je dosti nepravděpodobné, že se někdy v budoucnu dočkáme nějakého pokračování.
MINSK
Další z výborných kapel jsou již zmiňovaní RED SPAROWES, kteří jsou však zatím jen mírně odlišnou inkarnací ISIS a tudíž nenabízejí posluchači nějaký osobitější pohled na daný žánr. Podobně jsou na tom i švédští BURST, kteří sice vznikli už v roce 1993, ale pořádně fungovat začali až o osm let později. V jejich rozsáhlých kompozicích se obratně prolínají bouřlivé a klidné pasáže, křehké melodické vokály střídá explozivní křik, masivní kytarové vlnobití jemné vybrnkávání, intenzivní hřmění téměř ambientní šumění a melancholické snění výbuchy agresivního vzteku. Vysoce strukturované hudební konstrukce BURST jsou plné emocí a opravdových pocitů, takže jediné co jim mohu vytknout je až rigidní úcta k NEUROSIS. Další formaci MINSK odlišuje od ostatních především rytmika, jejímž základem jsou mnohovrstevnaté a hypnotizující perkuse, které mají blíže k severoafrickým rytmům než k čemukoliv jinému. Nad tímto základem se pak odehrává již vcelku „obligátní“ vrstvení jednotlivých zvukových struktur, v nichž je stěžejní důraz kladen na práci s dynamikou a celkovou atmosféru. Němečtí THE OCEAN byli také z počátku velmi ovlivněni NEUROSIS, ale postupem času se propracovali k poněkud dravějšímu projevu. THE OCEAN vytvářejí děsivou hlukovou stěnu, složenou z frenetické bubnové palby bicích a perkusí, brutálních kytar, mocného dunění baskytary, elektronických vibrací a ukrutného řevu obou vokalistů. Produkují nikdy nepolevující tlak, který způsobí, že všechny vaše varovné kontrolky začnou vyděšeně blikat. Na závěr bych ještě zmínil švýcarskou formaci VANCOUVER, jejichž debutní album „ The Moment“ z roku 2004 na mě velmi zapůsobilo. Bylo natočeno v podstatě živě během dvou dnů a VANCOUVER na něm vytvořili jakýsi komplexní zvuk, zasahující posluchače na všech senzorických úrovních. Jejich písně nemají standardní rockový vzorec sloka/refrén/sloka, ale jsou to spíše jakési zvukové eposy, ve kterých pojem ústřední motiv v podstatě nic neznamená. Všechny nástroje společně vytvářejí mohutné, sonické vlnobití, které je živelné a živočišné, ale současně i velmi promyšlené, perfektně zaostřené a maximálně soustředěné. Občas získají jejich písně téměř ambientní jemnocit, prostřednictvím kterého vykreslují tiché, zasněné krajiny, jakoby zamrzlé v čase, v nichž věčnost je pouhou vteřinou. Škoda že od té doby už o nich není slyšet. Co se týká naplnění stále omílané definice pro vznikající styl či žánr, myslím že lze i v tomto případě zopakovat v podstatě to samé, co bylo řečeno o EMO METAL CORE.
THE OCEAN
Doporučená alba:
ISIS - In The Absence Of Truth
RED SPAROWES - Every Red Heart Shines Toward The Red Sun
BATTLE OF MICE - A Day Of Nights
BURST - Origo
THE OCEAN - Aeolian
MINSK - The Ritual Fires Of Abandonment
MIDDIAN - Age Eternal
VANCOUVER - The Moment
Outro
A na konec jedna drobná poznámka. To, co by ještě před několika málo lety bylo těžkým undergroundem, který by byl uctíván jen hrstkou fanoušků, je dnes široce uznávaným fenoménem, kterému se dostává značné pozornosti, aniž by byl z uměleckého hlediska nucen k nějakým kompromisům, což je myslím hodně zajímavé. Jinak pevně doufám, že jsem vám v tom nenadělal ještě větší zmatek a že se vám v tom i díky tomuto článku podařilo alespoň trochu víc vyznat. Je jasné, že emoce bez ohledu na nějaké škatulky budou v rockové hudbě hrát dál velmi důležitou roli a jediné o co jde, je naplnit je nějakým důvěryhodným a smysluplným obsahem. Taková hudba by vás měla zasáhnout jako výboj vysokého napětí a rozezvučet něco hluboko uvnitř vaší duše. A v takovém případě je pak úplně jedno, jaký přívlastek na stránkách hudebního tisku dostane.