ČLÁNKY
THE MARS VOLTA - Hudba na hranici reality
Každé nové album THE MARS VOLTA je netrpělivě očekávanou událostí jak ze strany fanoušků, tak hudební kritiky a sám za sebe mohu prohlásit, že má očekávání jakkoliv vysoká dokázala kapela dosud vždy překonat. A nejinak je tomu i s aktuální novinkou „The Bedlam in Goliath“, která se alespoň částečně vrací ke kratší písňové formě, což dodalo THE MARS VOLTA na důrazu, aniž by přitom ztratili svou touhu experimentovat. Právě na tomto poli jsou někdy „obviňováni“, že vlastně žádnou progresi, ani skutečný experiment nenabízejí a že jen obratně kombinují již dříve definované hudební styly a žánry. Osobně bych si dovolil s tímto tvrzením nesouhlasit. Kdepak se asi vzaly ty oslavované a velebené pilíře rozličných hudebních stylů? Přiletěli snad z jiné galaxie? Jistě že ne. Většinou stejně jako všichni ostatní poslouchali od útlého dětství hudbu která k nim promlouvala a v budoucnu i formovala jejich vlastní hudební názor. Stejně jako ostatní měli i oni své vzory ke kterým vzhlíželi a kterým se chtěli přiblížit a záleželo jen na jejich píli, kreativitě a talentu, jak s tímto dědictvím dokážou naložit. Někomu to šlo lépe, jiný dopadl ve své snaze o trochu hůře a jen ti nejlepší se stali „stylotvornými“ a jsou považováni za základní stavební kameny toho kterého žánru. Je myslím jasné kam tím mířím. Podle mého názoru patří THE MARS VOLTA jednoznačně do té poslední kategorie a fakt, že čerpají inspiraci z minulosti je z mého pohledu nepodstatný. Důležité pro mě je, jak s tímto odkazem dokáží pracovat a zda je v jejich silách otisknout do něj svou vlastní, osobitou vizi. Mám za to, že právě THE MARS VOLTA se to daří výtečně a výsledek jejich snažení je téměř vždy fascinující.
„Cizincem ve vlastní zemi“
Příběh THE MARS VOLTA nelze začít jinak, než v městečku El Paso, které proslulo největším výskytem masových vrahů na metr čtvereční a kde všudypřítomné horko spolehlivě nahrazuje mikrovlnou troubu. Ve vyhlášeném The Kentucky Clubu, kde atmosféra písniček Toma Waitse je přímo hmatatelná, složil Bob Dylan několik písniček, Jack Kerouac napsal dvě kapitoly svého kultovního románu „On The Road“ a Paul Simonon z THE CLASH propařil nejednu noc. 
To je území, na kterém se pohybovali AT THE DRIVE-IN, parta spolužáků, co bydlela a chodila do školy v El Pasu, ale chlastala a životní zkušenosti čerpala na druhé straně hranice, v mexickém Juarez. Kapela se zformovala v roce 1994 a v tom samém roce vydala i svůj první singl s výstižným názvem „Hell Paso“. Vášnivý post hard core s nezkrotným buřičstvím MC 5, precizností FUGAZI a vykolejeností JESUS LIZARD. Vysokoobrátkový noise gospel, jenž burcoval vaši životní sílu, předával energii, rozproudil krev a povznesl duši. Ostrý, syrový kytarový rock s poměrně komplikovanou stavbou písní, kde nešlo ani tak o melodie, či harmonie, ale především o primární energii, nefalšované pocity a mohutnou dávku emocí. Skladby jedna za druhou letěly olověnou oblohou, jako větrem rozervané cáry cirkusového stanu, ze kterého ještě doznívají útržky zvuků klavíru, psychedelicko-elektronických motivů a temně industriálních meziher, aby je vzápětí přehlušil další poryv sonické bouře. ATDI se rozpadli v roce 2001 a zbyly po nich tři skvělé studiové desky, hromádka EP (mimo jiné i s táborskými SUNSHINE) a pár singlů.
„Vesmírní mutanti“
Po jejich rozpadu zformovali kytarista Omar Rodríguez-López a zpěvák Cedric Bixler-Zavala THE MARS
VOLTA, zbytek kapely reprezentovaný kytaristou Jimem Wardem, basákem Paulem Hinojosem a bubeníkem Tony Hajjarou pak založil kapelu SPARTA. Na výsledný zvuk THE MARS VOLTA neměli vliv pouze zmiňovaní ATDI, ale významným způsobem k němu přispěly i zkušennosti nabité ve vedlejším projektu DE FACTO, s nímž duo López/Zavala za podpory klávesáka Isaiah Ikey Owense a zvukového manipulátora Jeremy Warda vydalo v průběhu let 1999 – 2001 tři studiové desky. Hlavní náplní byla poměrně neobvyklá fúze dub reggae, archaické elektronicky a latinsko-amerických rytmů. THE MARS VOLTA debutovali v roce 2002 třískladbovým EP „Tremulant“, které produkoval Alex Newport (bývalý to frontman legendárních FUDGE TUNNEL), jenž se v této roli objevil už na druhé desce ATDI „In/Casino/Out“. Na tomto EP je docela dobře patrné, o co nové kapele v budoucnu půjde. Neobvyklé splynutí zpunkovaných latinsko-amerických rytmů s psychedelickými čmáranicemi a zjizvených elektronických výbojů bylo něco nečekaného a bývalí fanoušci ATDI měli o čem přemýšlet. První studiové album „De-Loused in the Comatorium“ se objevilo o rok později, tentokrát za producentské podpory slavného Ricka Rubina (BEASTIE BOYS, RED HOT CHILI PEPPERS, SYSTEM OF A DOWN, SLAYER atd atd.). Koncepční dílo, žánrově neohraničené, s rozsáhlými kompozicemi, přitom ostře rockující, s bizardním příběhem Cerpina Taxta, který se pokouší zabít sám sebe mamutími dávkami drog, jehož zážitky z týden trvajícího komatu jsou pak hlavním obsahem textů. Předlohou pro tento příběh se stala skutečná osoba Julia Venegase, se kterým se Omar i Cedric znali už z teenagerovských let. 
Umělec, básník a nejšílenější junkie široko daleko, který do sebe cpal drogy všemi možnými způsoby a pro ty co ho znali nebylo žádné překvapení, že jeho život neměl příliš dlouhého trvání. Indie rock 90. let se zde potkává s progresivními tendencemi 70. let, psychedelickými pasážemi a zastaralou elektronikou. Cedricův vokál je ještě emotivnější než kdy předtím a bude vás doslova trhat na kusy i povznášet současně. Omarova kytara většinou chrlí samé rozostřené psychedelické arabesky, ale občas začne pálit ze všech hlavní po všem co se pohne. Struktura skladeb je velmi proměnlivá a rychle se mění i několikrát během jediné skladby. Nechybí výrazné melodie, které se otvírají na hladině jako sněhobílé lekníny, ale-i v klidnějších pasážích je cítit jakýsi znepokojivý tah kdesi u dna, který vám nedovolí polevit v pozornosti ani na vteřinu. Rytmika je převážně rocková, latinsko-americké rytmy se výrazněji prosazují pouze ve skladbě 
„Drunkship Of Lanterns“. Skvělý debut kapely, která se vydala na nelehkou cestu hledání vlastní identity. Jakkoliv bylo album na hony vzdálené všem komerčním ambicím, nakonec se ho prodalo i bez pořádné reklamy 500 000 kusů a všude po světe ho provázely nadšené ohlasy. Podílel se na něm mimo jiné i baskytarista Flea společně s kytaristou Johnem Frusciantem (oba RHCHP), kteří si tuto spolupráci později ještě zopakovali. Konkrétně o Frusciantovi se dá říct, že je jakýmsi neformálním členem kapely, jehož přítomnost na všech studiových nahrávkách THE MARS VOLTA je předpokladem blížícím se jistotě. Právě během následného turné s RED HOT CHILI PEPPERS v roce 2003 však kapelu postihla tragédie, když po jednom z vystoupení byl nalezen mrtev jejich zvukař Jeremy Michael Ward. Příčinou smrti bylo předávkování heroinem a kapela okamžitě zrušila zbytek turné.
“Blahoslavený Miles Davis“
V roce 2004 rozšířil jejich řady nový baskytarista Juan Alderete (RACER X) a Omarův bratr Marcel Rodríguez-Lopez, který si vzal na starost perkuse. Nová deska vyšla o rok později a nesla název „Frances the Mute“. Její koncept byl tentokrát založen na tajemném deníku, který údajně našel Jeremy Ward na zadním sedadle ukradeného auta. Ten obsahoval příběh fiktivního hrdiny, jenž pátrá po svých biologických rodičích a během svého putování zažívá různé neobvyklé příběhy. Rodriguez-Lopez napsal všechny instrumentální party pro kytaru i klávesy a ve spolupráci s Theodorem také pro bicí. Vše také nakonec sám zaranžoval a celou desku i produkoval. Podle vlastních slov použil během natáčení metodu, jakou někdy postupují jazzmani (např. Miles Davis), tzn. že nechal jednotlivé hudebníky nahrát své party zcela odděleně od ostatních, takže neznali souvislosti, navíc je nutil hrát jen s metronomem tak, jakoby to byla samostatná píseň. Výsledkem je neskutečně kompaktní a přitom velmi strukturovaná nahrávka, která sice zní jako celý orchestr, ale kde zřetelně slyšíte jednotlivé nástroje, z nichž je tento velkolepý celek poskládán. Jen za první týden se alba prodalo 123 000 kopií a hudební tisk se předháněl v superlativech. V průběhu roku 2005 koncertovali THE MARS VOLTA s tak rozmanitými soubory, jako jsou SYSTEM OF A DOWN, MASTODON, BLONDE REDHEAD a nebo Diamanda Galás. V tomtéž roce jim také vyšla live deska „Scabdates“, na níž najdete záznamy koncertů, jež odehráli od května 2004 do května 2005. Po skončení turné odcestoval Rodriguez-Lopez do Amsterodamu, kde začal ihned pracovat na dalším albu „Amputechture“, které vyšlo na podzim 2006. Jako první nemělo koncepční charakter a Cedric se zde tentokrát zabýval tématy jako je např. novodobé čarodějnictví, kulturní útlak a nebo „obyčejné“ šílenství naší post moderní doby. „Amputechture“ bylo současně poslední deskou s bubeníkem Theodorem, kterého nahradil Blake Fleming, jenž s kapelou hrál už na první demo nahrávce v roce 2001 a o tři roky později se podílel na prvním sólovém počinu Rodriguez-Lopeze „A Manual Dexterity: Soundtrack Volume 1“, na který v loňském roce navázal druhým albem „Se Dice Bisonte, No Bufalo“.
„Hrátky s čertem“
Po skončení natáčení „Amputechture“ odjel Rodriguez-Lopez do Izraele, aby si trochu orazil a při svých
toulkách Jeruzalémem narazil v jednom z krámků s kuriozitami na Ouija, které považoval za ideální dárek pro Cedrica. Možná stejně jako já netušíte co to slovo znamená a tak snad neuškodí trocha historie. Ouija, nebo-li spiritistická tabulka,se v Evropě objevila roku 1853 a její název vznikl z francouzského „oui“ a německého „ja“. Jde o malou desku s písmeny, po níž se pohybuje planžeta a která má údajně sloužit ke komunikaci s duchy. Desku vymysleli William a Isaac Fuldovi, vynález planžety je pak připisován duchovně založené osobě se stejným jménem, M. Planchette. Podobnou věc ovšem používali již staří Egypťané, kteří měli tabulku s vyleptanými znaky, nad nimiž drželi na provázku prsten. Tato novodobá tabulka prý ale měla sloužit jako pouhá společenská hra pro zábavu, nicméně během druhé světové války se stala extrémně oblíbenou, především díky možnosti komunikovat s milovanými osobami, jež za války zemřely. V roce 1966 prodal William Field patent jisté společnosti PARKER BROTHERS v Beverly, státu Massachusetts a s renesancí zájmu o okultismus v letech 1960 a 1970 tabulka opět získávala na popularitě. Pro spoustu především mladých lidí se Ouija stala velikým lákadlem, nabízejícím jak pobavení, tak i vzrušující pocit tajemna. Slabší jedinci však mnohdy začali trpět važnými psychickými poruchami, objevily se i případy sebevražd a někteří si na této „hře“ vypěstovali docela solidní závislost. Přestože byla tabulka považována za pouhou hru, stalo se kvůli ní už mnoho násilných činů a často se objevuje ve spojení s různými satanistickými rituály. Co se týká THE MARS VOLTA, Oujia si velmi rychle získala značnou popularitu a když byli v roce 2006 opět na turné s RED HOT CHILI PEPPERS, stal se z toho úplný rituál. Místo aby se po koncertě věnovali pařbě, nahánění groupies a podobným obvyklým věcem, seděli na zadku v šatně a zírali na tabulku. 
Oujia jim během těchto seancí údajně nabídla čtyři jména: Goliath, Mr. Mugs, Patience Worth, Tourniquet Man. A také příběh. Milostný trojúhelník mezi mužem, mladou ženou a její matkou. Příběh o svádění, touze, nevěře, bolesti a posléze i vraždě. A teď přijde háček. Ouija, která předtím nabízela, najednou začala požadovat. Ouija se prý zeptala kapely, co nyní ONI mohou nabídnout JÍ? Když na tyto výzvy nereagovali, začaly se prostřednictvím tabulky objevovat zprávy o masových sebevraždách a jiných násilných činech. To členy kapely natolik vyděsilo, že se snažili rychle vycouvat, ale věci kolem nich se už začaly hroutit.
„Rockem proti voodoo“
Uprostřed turné kapelu náhle opustil bubeník Blake Flemming, Bixler-Zavala byl nucen podstoupit operaci nohy, po níž se musel znovu učit chodit, pracovní verze nových skladeb záhadně mizely z obrazovek, domácí studio Rodriguez-Lopeze bylo zaplaveno a přístroje podléhaly nenadálým výpadkům proudu, naprosto spolehlivý a mnohokrát osvědčený zvukový inženýr jenž pracoval na novém materiálu se nervově zhroutil a nezanechal po sobě žádné poznámky, takže Rodriguez-Lopez musel s novým zvukovým mistrem Robertem Carranzou začínat úplně od nuly. Tak fajn. Výše popisované události se prostě někdy stávají a nikdo za tím nehledá nic nadpřirozeného, my se můžeme jen dohadovat, co všechno z toho je skutečně pravda a co jenom fantazie rozjitřená dřevěnou tabulkou a nebo ještě lépe šikovný marketingový tah který má přitáhnout pozornost. Faktem ale zůstává, že si kapela za touto verzí stojí a že zmiňované události bere velmi vážně. Alespoň se tak tváří. Podle nich je mnoho způsobů, jak zavřít duchovní spojení. Nosit po celý rok bílé oblečení, obklopit se kruhem ze soli, zavřít desky Ouija a nechat někoho jiného aby je otevřel, čímž by se na něj převedlo její vlastnictví, rozbít Ouija na sedm kusů a pokropit je svěcenou vodou…a nebo ji prostě pohřbít. THE MARS VOLTA nakonec zvolili poslední variantu. Omar našel vhodné místo, tam Ouija zakopal a Cedric ho údajně zapřísahal, aby mu to místo nikdy neprozradil. K základnímu příběhu milostného trojúhelníku pak Cedric ve svých textech záměrně přiřadil elementy afro-karibského náboženství Santeria, které prý mají sloužit jako „ochranný plášť“, který je bude chránit před zlými duchy. Kapela se také netají tím, že používá tuto nahrávku jako pokus o usmíření rozhněvaných duchů, které pobouřily jejich hrátky s Ouija a kteří na ně proto uvrhli kletbu. Napomoci by tomu měla i vynilová edice, která bude obsahovat jejich vlastní verzi Ouija a též limitovaná série alba, jenž bude k dostání jako USB flash, s výrazným designem ve stylu pohyblivé planžety Ouija.
Pro nás evropany je celá ta historka trochu přitažená za vlasy a zavání rozbouřeným jižanským temperamentem, který má tendenci dělat z komára velblouda, ale na druhou stranu co my víme o světě „za zrcadlem“, kam se nakonec všichni dříve či později podíváme? Tyto úvahy už nechám na vás, v každém případě je z hudebního hlediska nové album THE MARS VOLTA opět vrcholnou ukázkou jejich nezměrného talentu a muzikantské invence a které vám zprostředkuje silný umělecký zážitek po mnoho večerů.
