RECENZE
BLACK SABBATH
13
UNIVERSAL – 53:18
doom rock UK
Rok: 2013
Ok. Tak já to tedy řeknu, i když mě to nijak zvlášť netěší. Nová deska BLACK SABBATH je pro mě zklamáním a můžete mi věřit, že bych teď mnohem radši pěl oslavné ódy na velkolepý návrat legendy, ale z mého hlediska by to nebyla pravda. Nová deska je totiž jakousi spiritistickou seancí, při níž se kapela snaží seč může vyvolat ducha prvních pěti alb, jenže ten bloudí dál někde v temnotách a na jejich volání neodpovídá. Deska má sice několik světlých momentů, ale pocit deflace převažuje. Zpočátku jsem myslel, že to může být jen první dojem, ale čím víc času s deskou trávím, tím víc se moje rozčarování prohlubuje. A rozhodně to není tím, že by jen omílali staré triky, to by mi vadilo nejméně. Tomu albu přátelé prostě chybí vášeň i energie, jež byla nahrazena jakousi povýšenou letargií s letmými závany inspirace. Ozzyho zpěv je technicky ok, ale chybí mu náboj, působí nezaujatě a unaveně, jakoby v něm už nebyl žádný oheň. Tony Iommi je stále velmistrem metalové kytary a jeho rify drží celou tuhle káru nad vodou, ale chybí tomu náboj i prožitek, který by tomu dal nějaký smysl. Geezer byl vždy trochu v pozadí, ale jeho basa byla pro kapelu hodně důležitá a jako jediná do toho i tentokrát vnáší trochu dravosti. Brad Wilk je technicky vzato mnohem lepší bubeník než Bill Ward a jeho styl výborně funguje v RAGE AGAINST THE MACHINE, ovšem k hudbě BLACK SABBATH se moc nehodí. Přestože se sám Ward považuje za mizerného hráče, který není schopen ani udržet rytmus, pro BLACK SABBATH byla jeho hra stejně nepostradatelná, jako Geezerova hutná basa, Iommiho rify, či Ozzyho kňourání. V drtivé většině kapel jsou jednotliví hráči zaměnitelní, ale existuje hrstka „vyvolených“, kterým když vypadne jedna součástka, stroj se zadrhne ...a tohle je ten případ. Nejpřesvědčivěji na mě působí hutná singlovka „God Is Dead“, pěkné Iommiho sólo zdobí „Age Of Reason“, která má i solidně rifující střední část, naproti tomu „Zeitgeist“ se trochu lacině snaží vytěžit něco ze slávy „Planet Caravan“ a jelikož si pánové život hodně zjednodušili, výsledkem je poněkud vybledlá když ne přímo kopie, tedy napodobenina snad? Foukací harmonika v bluesově laděné „Damaged Soul“ je výborná, to mě vždycky dokáže rozparádit, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že je to jaksi uměle smontované dohromady, jakoby si řekli: „Hele, ještě tam nemáme žádnou foukačku a to bylo přece vždycky cool, tak co kdybychom ji někam vrzli? Co třeba sem? A prásk ho...“ Vlastně mě tento pocit provází celou deskou. Jakoby byla složena z mnoha různorodých částí, které pak někdo poslepoval dohromady (nejspíš Rick Rubin) ...no a někde se mu to povedlo líp, jinde zase hůř. I díky tomu na mě novinka rozhodně nepůsobí jako soudržná autorská kolekce písní, které vznikly z nějakého tvůrčího přetlaku, či nutkavé potřeby být zase spolu...tak to tedy ani náhodou! V této souvislosti mě vždy napadá termín „duch kapely“ a jakkoliv je tento pojem abstraktní, myslím že všichni dobře víte co tím myslím. Je to dar (či možná prokletí), kterým jsou obdařeny pouze některé kapely a většina z nich dokonce jen po omezenou dobu. Je to něco, co je např. přímo fyzicky cítit z koncertu LED ZEPPELIN „Celebration Day“ z roku 2007, který vyšel letos v lednu. Na rozdíl od nich BLACK SABBATH po neúspěšném duchařském mejdanu prostě jen zapnuli autopilota a šli na panáka v přesvědčení, že to bude stačit na hladký let, včetně přistání. Nepochybuji o tom, že se snažili udělat desku v nejlepší tradici, kterou sami pomáhali především v 70. tých letech vytvářet, jenže bezmála tři čtvrtě století je spousta času a některé věci už prostě nejdou vrátit zpět.
